Prošla jsem v práci tvrdou šikanou. Žádný z kolegů, se kterými jsem vždy dobře vycházela, se za mě nepostavil. Dokonce ani Šárka.
Na základní škole jsem pracovala ráda do té doby, než mě začal tvrdě šikanovat ředitel. Bylo to naprosto nespravedlivé a všichni to věděli. Chtěl se mě zbavit a přijmout místo mě svou známou, mladou krev.
Povídalo se, že s ní chodí a hodlá jí prokázat službičku. Prezentoval to tak, že mám prastaré vyučovací metody a že si rodiče a žáci stěžují. Bylo to k smíchu. Byla jsem oblíbená, se všemi jsem dobře vycházela.
V časech, kdy mi bylo nejhůř, se za mě však nikdo nepostavil. Všemocný ředitel tu vládl neomezeně jako car, podřízení se ho báli, a když se mi děly do nebe volající nespravedlnosti, nikdo necekl. Bohužel ani ta, které jsem slepě důvěřovala. Ani Šárka.
Byla zticha
Se Šárkou jsme chodily na vysokou, kamarádily se od gymplu a dlouhé roky učily na téže základní škole. Byly jsme nejlepší kamarádky se vším, co k tomu patří.
Proto mě zklamalo, že se mě nezastala, že se ani slovíčkem neohradila, když na mě ředitel na poradách řval a sprostě útočil. Přiřadila se k mlčící většině, která rozpačitě koukala do stolu a byla zticha.
Bylo mi jasné, že se celý učitelský sbor třese hrůzou a snaží se despotickému vládci školy zavděčit. Strachovali se, že jim udělá ze života peklo, postaví-li se na mou stranu.
Snažila jsem se na ně nezlobit, kdoví, třeba bych se na jejich místě zachovala podobně. Ale na Šárku jsem se zlobila. Mohla mi ve jménu celoživotního přátelství pomoci, ale nepomohla. Jen klopila oči, krčila rameny a vrhala na mě omluvné pohledy. Skončilo to tak, že mě ředitel ze školy doopravdy vyštípal.
Do háje
Do smrti s tebou slovo nepromluvím, vzkázala jsem Šárce, i když jen v duchu. Ani se nepřišla rozloučit. Ani mi nezatelefonovala, aby se pokusila ospravedlnit. Ztratila jsem nejlepší kamarádku. Bylo to kruté. Nějak jsem to už doklepala do důchodu.
Jsem vdova, syn se oženil s Dánkou, bydlí v zahraničí. Kamarádku jsem potřebovala jako sůl. Ale kde ji vzít? Po letech jsme se potkaly v obchodním centru, skoro jsme do sebe vrazily. Do očí jí vhrkly slzy. Zvolala:
„Panebože, já se tak stydím!“ Skončily jsme i s nákupními taškami v přilehlé kavárně, kde se rozbrečela. Půjčila jsem jí kapesník. „Strašně jsem se bála,“ přerývavě vysvětlovala, „že bych přišla o práci. Tušila jsem, že ode mě Kamil odejde, měl milenku.
Živila jsem kluka na vysoké. A pak jsem se tak moc styděla, až jsem se tě bála vyhledat. Myslela jsem, že mě pošleš do háje.“ Těžce jsem vzdychla a podala jí ruku, kterou dlouze stiskla. Co bylo, bylo. Teď už jsme zase nejlepší kamarádky.
Jana (67), Liberecko