Nemohli jsme uvěřit svým očím, kdo to na dvorku vyjídá misku našemu psovi. Byl to lišáček, a byl tak malý a úplně opuštěný!

Že se nám po vesnici v noci procházely lišky, o tom jsme věděli. Kdo neměl psa, ale zato vlastnil slepice, tomu občas zavítaly do kurníku. Toho jsme se my nebáli, protože slepice ani jinou drůbež jsme nechovali.

Po smrti maminky jsme se zvířaty skončili, já na to nebyla, věnovala jsem se radši zahrádce. Doma jsme měli psa, buldočka, nebyl úplně čistokrevný, zato námi milovaný. Až moc. Říkali jsme mu Rajda, i když to byl on.

To jméno mu vymyslel manžel, dětem se zalíbilo, a pes na ně dobře slyšel. Časem jsme si zvykli tak, že nám to jméno už ani nepřišlo divné. Byl to prostě náš Rajda.

Nikdy nespal ve své boudě na dvorku, tu měl k tomu, aby mu nesvítilo slunce na hlavu. V noci spal ve svém pelechu v kuchyni. Někdy si ho děti odtáhly i s pelechem do svého pokojíku.

Nečekaná návštěva

Bydleli jsme tehdy v tom domku na kraji vsi už třetí rok, když se nám stala ta zvláštní věc. Bylo to k ránu, ještě byla tma, manžel vstal brzy, protože měl s kamarády jet na stavbu, která byla daleko.

Vstala jsem s ním a v tichosti jsme popíjeli kafe v kuchyni. Můj muž se podíval z okna, jak je venku, a najednou povídá: „Pojď se rychle podívat! To musí být mládě lišky!

Žere Rajdovi z misky!“ Pozorovali jsme to zvíře dobrých deset minut, než se manžel začal plížit ven s mobilem, aby toho lišáčka vyfotil. Zvíře se ale leklo a utíkalo pryč, dírou v plotě rovnou na louku za domem.

Celý den jsem na ně musela myslet, a taky o tom pověděla dětem. Ty toužily malé liščí miminko vidět. Manžel přijel domů pozdě, děti už spaly, ale dozvěděl se, že kousek od vesnice srazilo auto lišku. Podle myslivce musela mít někde mladé.

Liška podšitá

Od té doby jsme dávali do misky na noc něco k snědku i malému liščeti. A ono se k nám vracelo. Děti mu vymyslely i jméno Joska. Bylo samo, žádné další lišče s ním nikdy nepřišlo, ale Joska se s námi spřátelil.

Nevěřila jsem, jak snadno se dá mládě z lesa ochočit, když nikoho nemá. Ubytoval se ve psí boudě, a dokonce se spřátelil také s naším buldočkem. Ten se sice Josky zprvu bál, ale po pár týdnech z nich byli parťáci.

Joska se naučil dokonce aportovat a já zjistila, že je to občas vážně liška podšitá, párkrát mi vběhl do kuchyně a sám se obsloužil z pekáče. Nemohla jsem se na něj ale zlobit.

Žil takto s námi asi sedm let a my na něj dodnes s velkou láskou a notnou dávkou nostalgie vzpomínáme.

Jarmila (59), Plzeňsko