Tak dlouho jsem se s bratrem hádala o ten malý domek, až jsem ho získala. Jenže ne na dlouho. Shořel a v něm i vzpomínky na celý život.

Bylo to místo, které pro nás rodiče přestavěli, protože doufali, že tam budeme s bratrem a našimi rodinami. Jenže brácha ho chtěl vždy jen pro sebe. Tvrdil, že má větší rodinu.

A co já? Pro mě to místo také bylo důležité. Byl to náš domov, kde jsme vyrůstali, a mám pocit, že jsem tu nostalgii měla v sobě víc než on. On tam měl mamon.

Vyhrála jsem nad bratrem

Byly to roky bojů. Nakonec mi štěstí přinesl bratrův rozvod, kdy jednak nebyl důvod získat dům pro jeho rodinu, ale také neměl peníze, protože rozchod ho vyšťavil. A tak jsme ho s mužem vyplatili. Dům nakonec patřil mně, i když to stálo hodně sil, bolestných slov a slz.

Nový začátek. Na jak dlouho?

Myslela jsem, že vše bude jiné. Ten dům a vzpomínky mi znovu vrátily pocity radosti. Pomalu jsem se vrátila do dětství a do doby, kdy všechno ještě bylo v pořádku. V domě jsem objevila tolik zapomenutých věcí.

Fotografie rodičů, jak se smějí, jak byli mladí a plní energie. Viděla jsem je tam na těch starých polaroidech, jak se usmívají a jsou šťastní.

Vzpomínky na vše krásné v naší rodině

Byly to okamžiky, které mi připomněly, jaké to bylo, když mě drželi v náručí. Když jsme společně seděli u stolu. I s bráchou.

Zasáhla mě stará gramofonová deska, kterou jsme si často pouštěli. Stále jsem slyšela jejich hlasy v těch melodiích. Ten zvuk, který zní v každém prasknutí desky. A pak jsem našla ještě něco.

Rodiče na mě stále mluvili skrz pásku

Kazetovou nahrávku. Poslední vzpomínku na jejich hlasy. Stále zachycenou. Ten dům byl plný živých vzpomínek! Jenže pak se stalo něco, co jsem si nepředstavovala ani v nejhorším snu. Dodnes si říkám, jestli to byla náhoda, nebo to snad někdo udělal schválně.

Bojím se přijmout myšlenku, kterou mi říká okolí. Že by mi až tak chtěl ublížit? Jednoho večera nám volali sousedé. Dům pohltily plameny. Oheň byl tak silný, že se nedal zastavit. Rychle jsme jeli na místo.

Oheň, který spálil vše, co mi bylo milé

Nemohli jsme už nic dělat. Já tam jen stála a pohlcovala mě strašná úzkost. Ani jsem nevnímala tu černou stavbu, ale viděla jsem, co bylo v ní a co bylo nenávratně pryč. Vzpomínky, které jsem měla krátce živé.

Spousta fotografií, gramofonových desek a nahrávka hlasu rodičů. Vše se rozplynulo v kouři. Dodnes se neví, jestli to byla nešťastná náhoda, nebo úmysl. I proto mi blízcí tvrdí, že to mohl udělat bratr. Až tak necitelný že by byl?

Zdena R. (68), Děčín