Jsem matka tří dětí, ale dnes bych chtěla psát jen o své dceři. O dceři, kterou nade všechno miluji, ale s níž mám pocit, že jsem se navždy vzdálila.
Když se narodila, měla jsem pocit, že mám vše, co si jen žena může přát. Byla krásná, zdravá a já byla šťastná, že mám kouzelnou malou holčičku a že je zrovna moje. Narodila se jako poslední, benjamínek, po dvou starších bratrech.
Jako malá byla neuvěřitelně živá a zvědavá. Byla jejich pravý opak. Kluci rošťačili a ke štěstí jim stačil vlak a bagr. To Markétu všechno zajímalo a chtěla všechno vědět.
Pamatuji si, jak mi dávala jednu záludnou otázku za druhou. „Mami, proč má nebe modrou barvu?“ a já jí vysvětlovala, jak funguje světlo. Poslouchala s očima dokořán a vypadala, jako by jí to celé dávalo smysl.
Drsná puberta
V těch chvílích jsem byla přesvědčená, že z ní jednou bude úspěšná, chytrá žena. Jenže čas plynul a s ním přišly změny. Její puberta nám všem převrátila život naruby.
Ze zvědavé holčičky se stala vzdorovitá dívka, která se mnou nechtěla mluvit a často ani s mužským osazenstvem naší domácnosti. Všechno, co jsem řekla, bylo špatně. „Mami, proč mi pořád něco říkáš? Já nejsem malá!“ slýchala jsem často.
Snažila jsem se být trpělivá, ale nebylo to s ní snadné. Pamatuji si jeden večer, kdy jsme se pohádaly. Všichni jsme seděli u večeře a já se jí ptala na školu. „Jak ti jde matika? Potřebuješ s něčím pomoct?“ zeptala jsem se.
Odpověděla mi odměřeně: „To přece zvládnu sama.“ Nechtěla jsem se jenom tak vzdát, protože jsem věděla, že dvakrát po sobě dostala pětku.
Uměla se jen urazit
A tak jsem se zeptala znovu: „Opravdu nepotřebuješ poradit? Matematika není lehká.“ A to byl ten moment, kdy vybuchla: „Proč mě pořád kontroluješ? Nemůžeš mě prostě nechat být?!“ Hodila příbor na stůl a odešla.
Seděla jsem tam v šoku a nevěděla, co jsem udělala špatně. Já bych si tohle ke svým rodičům nikdy nedovolila.
Navíc ona nosila v poslední době ze školy špatné známky, bylo tedy jen přirozené, že jako rodič musím mít starost a snažit se svému dítěti pomoci! Chtěla přece vždy studovat. Od té doby se naše vztahy jen zhoršovaly.
Vyrazila mi úplně dech
Každá moje otázka byla považována za útok. Každý pokus o radu skončil hádkou. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že je to jen fáze, že to přejde. Ale čím víc času uplynulo, tím větší se mezi námi tvořila propast.
Když dokončila střední školu, což byla nakonec při jejím přístupu pro nás velká úleva, přišla za mnou s oznámením, které mě zaskočilo. „Mami, nejdu na vysokou,“ řekla mi, když jsme seděly v kuchyni.
„Cože? Ale vždyť jsi říkala, že chceš být právnička!“ podívala jsem se na ni v úžasu. „To už nechci. Chci cestovat a žít jinak. Nechci ztrácet roky v lavici.“ Její slova mě zasáhla jako blesk.
Celá léta jsme ji podporovali ve studiu, a najednou se rozhodla vše shodit ze stolu! „To nemyslíš vážně?“ řekla jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. „Víš, jak je důležité mít vzdělání? Bez něj to budeš mít v životě těžké.“
Žiju snad špatně?
Podívala se na mě s ledovým klidem a řekla: „To je můj život, mami. Nechci žít podle tvých pravidel.“ Ten večer jsem plakala dlouho do noci. Měla jsem pocit, že jsem selhala jako matka.
Kde jsem udělala chybu? Proč se rozhodla jít cestou, která je tak odlišná od toho, co jsem jí ukazovala? Tolik našimi životy pohrdá? Jednou se dřív, než jsme se všichni vrátili domů, odstěhovala.
Odešla s cizím chlapem
S přítelem, kterého jsme nikdo neznal. O kterém jsme vlastně ani nic nevěděli. Nic prý neřekla ani svým bratrům, kteří se o svoji mladší sestru vždy hezky starali.
„Kde bydlíš? Kdo je ten kluk?“ zoufale jsem jí volala a snažila se zjistit, jak teď žije má dcera. Odpověděla mi stručně: „To je moje věc.“ Připadala jsem si jako cizí člověk, kterému už do jejího života nic není.
Ta slova mě zranila
Dnes, po několika letech, se občas vídáme. Je pořád stejná tvrdohlavá, nezávislá a chladná. Když spolu mluvíme, cítím, že mezi námi zůstává nevyřčené napětí. Často si říkám, co bych jí měla říct, aby pochopila, jak moc ji mám ráda.
Ale když se nadechnu, abych promluvila, uvědomím si, že bych jen znovu řekla něco, co nechce slyšet. Nedávno jsme se potkaly na rodinné oslavě. „Jak se máš, zlato?“ zeptala jsem se jí.
Odpověděla mi krátce: „Dobře.“ A pak se otočila a šla si povídat s někým jiným. Dívala jsem se za ní a přemýšlela, jestli někdy znovu najdeme k sobě cestu.
Eva T. (55), Česká Lípa
