Jmenovala se Tonička, děti ve třídě ji šikanovaly. Nebyla štíhlá ani hezká, špatně se učila. Dlouholetá šikana ji zle poničila.

Na svých častých toulkách Šumavou občas procházím kouzelnými místy či vesničkami malými jako dlaň, o nichž jsem v životě neslyšela, ale tahle mi byla povědomá.

Špatné svědomí mě donutilo sem tam se podívat na zvonek na vratech, a tak jsem její domek nakonec skutečně objevila. Jmenovala se Tonička, chodila se mnou do třídy na základce a děti ji šikanovaly, protože nebyla právě štíhlá a ani žádná krasavice.

Mimoto se špatně učila a byla spíš samotářská. Bývalo mi jí líto, když se jí spolužáci a spolužačky posmívali, všelijak si ji dobírali a s postupujícími léty ji s dětskou surovostí a krutostí čím dál víc uráželi.

Nikdo ji nezval na rande, nedostávala od kluků milostná psaníčka a v žákajdě se šklebily čtyřky a pětky. Sama jsem ji nikdy neurážela, ale ani jsem se jí nezastala, nekřikla jsem na ostatní, když jí plivali do polívky: „Co to děláte? Copak jste se všichni zbláznili?“

Před vrátky

Od školy jsem ji už nikdy neviděla. Na školní srazy nechodila, jakživa se nikomu neozvala, jen jsem od kohosi věděla, jak se nově jmenuje, protože se vdala, a kde teď asi bydlí.

Teď jsem stála před jejími vraty a tázavě hleděla do zahrady, kde se v kolečkové židli vyhříval v prvních jarních slunečních paprscích starší pán. Jakási žena ho zrovna přikrývala dekou. Pohlédla směrem ke mně a vydala se k vratům. Polilo mě horko.

Byla to ona a očividně mě poznala. „Ty?“ podivila se. „Pojď dál. Nic extra tu neuvidíš. Manžel je invalidní, peníze nemáme, bída tu kouká ze všech koutů,“ vzdychla. „Zahrádku máš moc hezkou,“ pochválila jsem pozemek, kde kvetly tulipány a narcisy.

Starý pán na vozíku tvrdě spal. „Nemusíš tu nic chválit,“ odsekla. „Ve škole mě taky nikdo nechválil.“ Zalitovala jsem, že jsem se před zahrádkou ochomýtala. Cítila jsem se hůř a hůř.

Neomlouvej se

Seděly jsme v kuchyni nad kávou. Řeč se hned stočila na dávnou šikanu. „Proč se vlastně omlouváš? Ty jsi mi přece neubližovala,“ řekla. Odpověděla jsem, že je mi to líto i tak. „Kašli na to,“ doporučila. „Je to dávno. Přežila jsem to.

Vedu osamělý život, starám se o nemocného muže, děti nemáme. Ale je to hodný člověk.“ Připustila, že šikana ji poznamenala. Nemá kamarádky. „Ale nic si nevyčítej, ty jsi hodná,“ ubezpečila mě a poprvé se na mě hezky usmála.

Teď už není pravda, že Tonička nemá žádné kamarádky. Jezdím k ní čím dál častěji. Je milá, laskavá, má dokonce i smysl pro humor. Ještěže jsem se tehdy u jejího domku zastavila a že mě pozvala dál.

Lenka (62), Českobudějovicko