Než jsme se nastěhovali do toho domu, byla naše dcera úplně normální dítě. Najednou ale začala vzpomínat na staré časy.

Projížděli jsme městem, ve kterém jsme byli poprvé. „Tati, já bych chtěla zmrzlinu!“ ozvala se naše desetiletá dcera Natálka na zadním sedadle. Jeli jsme obhlídnout dům, který jsme před několika dny koupili.

Usmál jsem se na svoji manželku sedící na místě spolujezdce. „Dáme si až později, tady nevím, kde mají zmrzlinu!“ řekl jsem a pevně sevřel volant. Byli jsme někde v centru, ale tápal jsem, neboť navigace přestala fungovat.

„Tak zatoč támhle doleva, tam mají nanuků velký výběr!“ zvolala Natálka a mávala rukou přede mě. Byla tak sebevědomá, až mě to překvapilo.

Jak tohle ví?

„Jak můžeš vědět, že tam mají nanuky? Jsi tu poprvé,“ divil jsem se. „Prostě to vím!“ odpověděla dcera, ale já jel dál, protože jsem si myslel, že si vymýšlí. Náš nový domov stál ve vilové čtvrti, až docela vzadu. Dům byl kdysi pýchou kubismu.

Přežil válku a jeho majitelé v něm bydleli až do současnosti. Z nějakého důvodu se stěhovali do ciziny a dům potřebovali urychleně prodat. Dohodli jsme se tedy rychle.

Sotva jsme překročili práh, vyběhla Natálka plná energie po schodišti a volala, že se půjde podívat na svůj dětský pokoj. Zůstali jsme s manželkou stát jako přimrazeni.

Jak se naše desetiletá dcera mohla orientovat naprosto přesně v prostoru, kde byla poprvé v životě? On totiž pokoj, který jsme plánovali jako ten dětský, byl přesně v místech, kam utíkala.

Když jsme ji doběhli, Natálka stála v pokoji s rukama zapíchnutýma v bok a mudrovala dál. „Je to tu jiné, ta modrá tapeta tu nebyla. Byla tu žlutá omítka!“ – „Jak víš, že tu byla původně žlutá omítka?“ ptali jsme se.

„Tak…prostě to vím!“ odpověděla. Skoro jsem měl chuť na jednom místě odlepit tapetu a přesvědčit se, že si naše dcera nevymýšlí.

Už tu žila?

Přiznám se, že nám ta záhada vrtala hlavou. Nejprve jsme to všechno přikládali jen bujné fantazii naší dcerky, ale Natálka věděla třeba i to, kde je vchod do sklepa a stejně tak suverénně kráčela do zahrady zadními dveřmi.

„Já už jsem tu bydlela, je to dlouho,“ řekla, když jsme zasedli ke svačině a ptali jsme se jí, jak je možné, že dům tak dobře zná. „Měla jsem psa, jmenoval se Raptor jako ti chytří dinosauři!“ pokračovala dál. „Je pochovaný na konci zahrady, jak stojí ten ořech!“ dodala mimochodem.

Měla pravdu

Nijak jsme si nedovedli vysvětlit to, co nám vyprávěla. Až do té doby byla úplně normálním dítětem, nad kterým se nevznášelo žádné tajemství.

Když jsme se za pár týdnů do domu přestěhovali, nedalo mi to, šel jsem s rýčem na konec zahrady, tam, kde měl být pohřben ten její pes. Po několika rýpnutích do země jsem našel kosti, vážně patřily psovi. Vše jsem znovu zahrabal. Polilo mě horko.

Jak jen tohle mohla dcera vědět? Žila snad v tom domě v minulém životě? Nikdy jsem na záhady tohoto typu nevěřil, ale teď jsem si to nedokázal jinak logicky vysvětlit.

Potřeboval jsem ještě jeden důkaz. Šel jsem do Natálčina pokoje a v jednom místě odlepil tapetu. Byla pod ní žlutá omítka, přesně, jak dcera řekla…

Petr (58), Pardubice