Je to už dávno, ale pořád si pamatuji, jak těžké to pro ni bylo. Moje kamarádka Petra byla vždy tak srdečná. Sama ale prožívala bolest, kterou neunesla.

Když se ohlédnu zpět, mám pocit, jako bych byla svědkem něčeho, co se stalo teprve včera. Pořád dokola si říkám, jak jsem měla něco udělat jinak, abych jí pomohla.

Aby tu byla se mnou i dnes. Moje kamarádka mi dala možnost být její oporou v těch nejtěžších chvílích jejího života.

První signály bolesti

A já to nezvládla. Jako mladá byla plná života, smála se, měla spoustu přátel, na všechno odpovídala s vtipem a nadhledem. Ale postupně se začala měnit.

Zcela se uzavřela

Nejprve to byly malé věci. Rušila plánované schůzky, přestala chodit na kávu, večerní telefonáty byly stále kratší, jako by ji vyčerpávalo cokoli, co souviselo s normálním životem.

Měla jsem o ni velký strach

Když jsem se jí ptala, co se děje, vymlouvala se na pracovní problémy, náročné období, nějaké zdravotní potíže. Pak se ale uzavřela úplně. Už ani neodpovídala na zprávy a telefonáty, a to jsem začala mít strach. Až jednou, po dlouhé době, se mi konečně ozvala.

Nechtěla pomoct

„Ani, já nevím, co se děje,“ řekla mi na rovinu, když jsem ji konečně přemluvila, aby si se mnou sedla na kávu. „Cítím se prázdná. Nic mě nebaví. Nechci vstávat z postele. Dny jsou jako šedivé mlhy a já v nich uvízla.“

Jen oddalovala nezbytné věci

Srdce mi spadlo do žaludku. Cítila jsem, že mluví o depresi. Ale jak jsem se zmínila o tom, že by mohla vyhledat odbornou pomoc, její reakce byla okamžitá a silná. „Ne. Měla bych cejch, že jsem se léčila s hlavou.

Když si nenajdu muže, mohla bych si aspoň vzít dítě do pěstounské péče. Ale s léčbou na psychiatrii mi ho nikdo nedá,“ odmítala.

Byla zcela prázdná

„Není to přece nic vážného. Všichni mají někdy těžké chvíle, ne?“ dodala. Její oči byly prázdné, jako by už ani nevěděla, kdo je. Byla jsem v pasti. Chtěla jsem jí pomoct, ale věděla jsem, že jestli ji budu tlačit, může se ještě víc uzavřít.

Tak jsem jen tiše přikývla, ale uvnitř jsem věděla, že tohle nemůže skončit dobře, pokud neudělá první krok.

Malý krok kupředu

Měsíce tedy ubíhaly a Petra stále více trávila čas v osamění. Zkroušená a vyčerpaná, přestala se o cokoliv zajímat. Byla jako ztracená ve svém vlastním těle, ve své vlastní bolesti. Ale nakonec, po několika týdnech přemlouvání, souhlasila, že navštíví lékaře. Byla to malá, ale důležitá výhra.

Vše se krásně spravilo

Když začala užívat antidepresiva, bylo to, jako by se do jejího světa na chvíli vrátily barvy. Vzpomínám si, jak jednou, po několika týdnech, přišla na kávu, a poprvé po dlouhé době se na mě usmála. Byla to úleva. Věřila jsem, že jsme na správné cestě.

S každým dalším týdnem se začala víc otevírat, začala chodit na terapii, znovu se připojila k některým aktivitám, které kdysi milovala. Vypadalo to, že se začíná dostávat zpět do života. A pak přišel on.

Nová láska ji nakopla

Zamilovala se. Měl jméno Ondřej a byl přesně tím, co Petra potřebovala – trpělivý, milující, něžný. Nebyl to žádný rychlý románek, ale krásný vztah, který jí pomáhal znovu věřit, že život má smysl.

Viděla jsem ji, jak se smála, jak znovu zažívala něco, co jí dlouho chybělo. Když se s Ondřejem setkali, měla v očích jiskru, kterou jsem u ní dlouho neviděla. „Cítím se, jako bych znovu začala žít,“ říkala mi, a já jsem byla ráda, že to všechno zvládla.

Ona, která ještě před pár měsíci měla problém vylézt z postele, teď našla někoho, s kým byla šťastná.

Opětovný pád do temnoty

Ondřej ji zklamal. Jednoho dne mi zavolala s pláčem. Podvedl ji a opustil. „Co mám dělat? Měla jsem pocit, že jsem zase na správné cestě. A teď jsem zase zpátky tam, kde jsem byla,“ vzlykala. Byla jsem ztracená.

Byla zcela bez naděje

Věděla jsem, že ona opět ztrácí víru v sebe, v ostatní i ve svět kolem sebe. Netušila jsem ovšem, že přestala brát léky. Situace se zhoršila. Nechala se pohlcovat temnotou, kterou znala už příliš dobře. Nebrala leckdy telefony, péči odmítala.

Občas jsem ji potkala na ulici, ale její oči byly prázdné. Jako kdyby ani neexistovala. Pak přišlo to, čeho jsem se nejvíc obávala. Pokusila se o sebevraždu.

Konec cesty byl nečekaný

Poté se začala léčit. Alespoň tak mi to říkala. A že potřebuje čas. Že se pak ozve. Nedalo mi to. Sama jsem se po pár měsících rozhodla zavolat. Telefon byl hluchý. Pátráním jsem se dostala k její sestře. A ta mi oznámila, že Petra už není mezi námi.

Srdce se mi zastavilo. Nemohla jsem uvěřit, že to opravdu udělala. Spolykala prášky. Moje milovaná kamarádka. A já tolik spoléhala, že ji zachráním. Dodnes na ni vzpomínám se slzami v očích.

Anna V. (68), Teplice