Sedím v kuchyni, koukám z okna a sleduji, jak se stíny prodlužují. Venku je podzim, stromy jsou obalené zlatými listy, ale já vidím jen šeď.

S manželem jsme vychovali dvě děti, syna s dceru. Snažili jsme se jim dopřát vše, co nám bylo kdysi odpíráno. Kvalitní vzdělání s možností studia v zahraničí. Oba jsou velmi chytří a skutečně si našli své životy v zahraničí. Bohužel, daleko ode mě.

Když odjížděli, slibovali, že se budou vracet, že si je užiju, až se mi to nebude líbit! „Mami, vždy nám navaříš, my přijedeme, vše ti sníme a zase vyletíme z hnízda,“ smáli se.

Slíbili mi ale, že zůstaneme stále v kontaktu. Ale sliby zůstaly jen sliby. Teď už jsou vzácní hosté v mých dnech, jako by se ztratil i ten most, který nás kdysi spojoval.

Nepatřím do jejich světa

Jednou za čas dostanu pohlednici, to když si ze svého nového bydliště vyrazí na dovolenou. Daří se jim dobře, tak cestují často. Vždy je na ní něco krásného, ale nikdy ne o mně.

A když se ozvou po telefonu, vždycky mají tolik práce a tolik povinností, že mi stihnou jen v rychlosti sdělit, co toho mají, a na mě se ani nezeptají. A když už, tak jen: „To ty se máš, ty už máš svůj klid!“ Nebo také oblíbená věta:

„Mami, musíš pochopit, že tady je práce, děti, škola…“ slyším hlas syna z telefonu, když jsme si naposledy volali. „Já vím, že tě to bolí, ale my tady máme prostě hodně závazků.“

Neřekla jsem nic

Co by taky? Co bych měla říct? „Tak přijedete, až budete mít čas?“ To by neznělo přece jenom pateticky? „Je to v pořádku,“ řekla jsem místo toho. „Jen si dejte pozor na sebe, mně nic nechybí.“ V tu chvíli jsem věděla, že se stejně nic nezmění.

Nezměnilo se totiž nic ani ve chvíli, ani když před třemi lety zemřel jejich otec, můj milovaný manžel. Jeho absence mě tíží víc, než jsem si kdy uměla představit. Když odešel, zůstala jsem tu sama, jako dům bez duše.

Vzpomínám, jak jsme spolu prožili všechno, co si jen člověk může přát. Mnoho radosti, starosti, smích i tiché noci, kdy jsme spolu seděli, bez potřeby slov. Teď už to ticho ve mně roste jako nějaký temný mrak. Už nikdy neuslyším jeho hlas.

Už nikdy neuslyším, jak mi říká: „Neboj, Hani, všechno bude v pořádku!“ Vím, že to říkal jen proto, aby mě utěšil, ale přesto, někdy mi ta slova scházejí.

Jsem se svou bolestí

A vzpomínka na jeho poslední dny mě rozpláče. „Nezlob se, že jsem takový starý, zahořklý chlap,“ říkával mi. „Ale nic mě nebolí tolik jako pomyšlení, že tě nechám samotnou.“ To byla jeho poslední slova. Věděla jsem, že to myslí vážně.

Ale nezůstala jsem jenom sama. Zůstalo po něm to ticho. A někdy to ticho křičí víc než slova. Zdraví mi už také tolik neslouží. Bolí mě každé ráno vstát z postele, jak moje tělo ztrácí svou pružnost.

Klouby a páteř mají svůj vlastní rytmus bolesti, který si vybírá svou daň. Nikdy jsem si nemyslela, že budu žít takto. V osamění a bolesti.

Když jsem byla mladší, nikdy mě nenapadlo, že se jednou budu dívat na svět skrze okno, aniž bych měla s kým sdílet všechny ty malé radosti, které život ještě přináší.

Nechci se ráno probouzet

„Jak to zvládáš?“ ptá se mě sousedka, když mě potká na chodbě. „Jsi silná, ty to zvládneš,“ dodává. Já už ale nechci! Ale co jiného bych měla dělat? Ráno je nejhorší. Jak se vzbudím, chvíli jsem v domnění, že všechno je v pořádku.

Ale jak se posadím na posteli, zůstanu chvíli takhle, s hlavou plnou myšlenek na dřívější časy. A vlastně se mi už ani nechce probouzet.

Učím se s ním žít

Pak si vzpomenu na to, jak se syn se svou rodinou smál u stolu, jak jsme všichni společně jeli na výlet. A pak přijde ta bolest. Nejen fyzická. I ta vnitřní. Jsem sama, děti jsou daleko a manžel už není. Přemýšlím o tom, co je to osamělost.

Není to jen o tom, že člověk nemá nikoho vedle sebe. Je to i o tom, že kolem vás není žádná podpora. Že jste tak malí v tom velkém světě, že se najednou ztrácíte. Mám sice ještě zahrádku, která mi dává smysl, ale potom se vrátím domů a ticho mě zase zahltí.

Přijde večer a já si zapálím svíčku. Je to zvláštní, ale právě v těchto chvílích se mi zdá, že se všechno kolem mě zpomalí. Chvíle, kdy si připomínám, že život má i své krásné části.

Kdy si vzpomenu, jak manžel cosi kutil a děti běhaly po zahradě, jak jsme se smáli. A teď je všechno pryč, ale to ticho je moje. A já se s ním učím žít.

Hana Š. (76), Kladno