Domů     Jak ten čas neskutečně letí…
Jak ten čas neskutečně letí…
5 minut čtení

Sedím v kuchyni, koukám z okna a sleduji, jak se stíny prodlužují. Venku je podzim, stromy jsou obalené zlatými listy, ale já vidím jen šeď.

S manželem jsme vychovali dvě děti, syna s dceru. Snažili jsme se jim dopřát vše, co nám bylo kdysi odpíráno. Kvalitní vzdělání s možností studia v zahraničí. Oba jsou velmi chytří a skutečně si našli své životy v zahraničí. Bohužel, daleko ode mě.

Když odjížděli, slibovali, že se budou vracet, že si je užiju, až se mi to nebude líbit! „Mami, vždy nám navaříš, my přijedeme, vše ti sníme a zase vyletíme z hnízda,“ smáli se.

Slíbili mi ale, že zůstaneme stále v kontaktu. Ale sliby zůstaly jen sliby. Teď už jsou vzácní hosté v mých dnech, jako by se ztratil i ten most, který nás kdysi spojoval.

Nepatřím do jejich světa

Jednou za čas dostanu pohlednici, to když si ze svého nového bydliště vyrazí na dovolenou. Daří se jim dobře, tak cestují často. Vždy je na ní něco krásného, ale nikdy ne o mně.

A když se ozvou po telefonu, vždycky mají tolik práce a tolik povinností, že mi stihnou jen v rychlosti sdělit, co toho mají, a na mě se ani nezeptají. A když už, tak jen: „To ty se máš, ty už máš svůj klid!“ Nebo také oblíbená věta:

„Mami, musíš pochopit, že tady je práce, děti, škola…“ slyším hlas syna z telefonu, když jsme si naposledy volali. „Já vím, že tě to bolí, ale my tady máme prostě hodně závazků.“

Neřekla jsem nic

Co by taky? Co bych měla říct? „Tak přijedete, až budete mít čas?“ To by neznělo přece jenom pateticky? „Je to v pořádku,“ řekla jsem místo toho. „Jen si dejte pozor na sebe, mně nic nechybí.“ V tu chvíli jsem věděla, že se stejně nic nezmění.

Nezměnilo se totiž nic ani ve chvíli, ani když před třemi lety zemřel jejich otec, můj milovaný manžel. Jeho absence mě tíží víc, než jsem si kdy uměla představit. Když odešel, zůstala jsem tu sama, jako dům bez duše.

Vzpomínám, jak jsme spolu prožili všechno, co si jen člověk může přát. Mnoho radosti, starosti, smích i tiché noci, kdy jsme spolu seděli, bez potřeby slov. Teď už to ticho ve mně roste jako nějaký temný mrak. Už nikdy neuslyším jeho hlas.

Už nikdy neuslyším, jak mi říká: „Neboj, Hani, všechno bude v pořádku!“ Vím, že to říkal jen proto, aby mě utěšil, ale přesto, někdy mi ta slova scházejí.

Jsem se svou bolestí

A vzpomínka na jeho poslední dny mě rozpláče. „Nezlob se, že jsem takový starý, zahořklý chlap,“ říkával mi. „Ale nic mě nebolí tolik jako pomyšlení, že tě nechám samotnou.“ To byla jeho poslední slova. Věděla jsem, že to myslí vážně.

Ale nezůstala jsem jenom sama. Zůstalo po něm to ticho. A někdy to ticho křičí víc než slova. Zdraví mi už také tolik neslouží. Bolí mě každé ráno vstát z postele, jak moje tělo ztrácí svou pružnost.

Klouby a páteř mají svůj vlastní rytmus bolesti, který si vybírá svou daň. Nikdy jsem si nemyslela, že budu žít takto. V osamění a bolesti.

Když jsem byla mladší, nikdy mě nenapadlo, že se jednou budu dívat na svět skrze okno, aniž bych měla s kým sdílet všechny ty malé radosti, které život ještě přináší.

Nechci se ráno probouzet

„Jak to zvládáš?“ ptá se mě sousedka, když mě potká na chodbě. „Jsi silná, ty to zvládneš,“ dodává. Já už ale nechci! Ale co jiného bych měla dělat? Ráno je nejhorší. Jak se vzbudím, chvíli jsem v domnění, že všechno je v pořádku.

Ale jak se posadím na posteli, zůstanu chvíli takhle, s hlavou plnou myšlenek na dřívější časy. A vlastně se mi už ani nechce probouzet.

Učím se s ním žít

Pak si vzpomenu na to, jak se syn se svou rodinou smál u stolu, jak jsme všichni společně jeli na výlet. A pak přijde ta bolest. Nejen fyzická. I ta vnitřní. Jsem sama, děti jsou daleko a manžel už není. Přemýšlím o tom, co je to osamělost.

Není to jen o tom, že člověk nemá nikoho vedle sebe. Je to i o tom, že kolem vás není žádná podpora. Že jste tak malí v tom velkém světě, že se najednou ztrácíte. Mám sice ještě zahrádku, která mi dává smysl, ale potom se vrátím domů a ticho mě zase zahltí.

Přijde večer a já si zapálím svíčku. Je to zvláštní, ale právě v těchto chvílích se mi zdá, že se všechno kolem mě zpomalí. Chvíle, kdy si připomínám, že život má i své krásné části.

Kdy si vzpomenu, jak manžel cosi kutil a děti běhaly po zahradě, jak jsme se smáli. A teď je všechno pryč, ale to ticho je moje. A já se s ním učím žít.

Hana Š. (76), Kladno

Související články
5 minut čtení
Se snachou jsme si jednoduše nesedly. Asi bychom s tím mohly obě v klidu žít, jenže péče o vnučku nás nutila spolupracovat. A to moc nešlo. Hlavně mně. Když mi syn Adam oznámil, že se bude ženit, měla jsem radost. Připravila jsem slavnostní večeři a těšila se, že se s jeho nastávající lépe poznáme. Renata přinesla květiny, pochválila jídlo a nabídla se, že umyje nádobí. Byla milá, ale od začátk
3 minuty čtení
Po manželově smrti se o mě příbuzní začali nečekaně zajímat. Nejdřív mě jejich starostlivost těšila, pak mi ale došlo, že to nebude jen tak. Ve svém pražském bytě žiju už dlouhá léta. S manželem jsme ho kdysi pořídili za částku, která by dnes nestačila ani na pořádné auto. Teď má hodnotu několika milionů. Pro mě ale zůstává především domovem plným vzpomínek. Jenže po manželově smrti se najednou
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud