Když jsem při vyklízení domu narazila na prababiččin deník, začetla jsem se do něho a objevila jsem příběh velké lásky.

Ne všechny příběhy se v rodinách vykládají, i když by za to stály. Když moje babička Markéta zemřela, čekalo nás vyklízení domu. Vzala jsem si na starost zaprášenou půdu a našla poklad – staré deníky její matky ze začátku 20. století.

Služebná na statku

Prababička Anežka žila na přelomu století a pracovala jako služebná. Ve 20. letech se zamilovala do čeledína, kterého potkala během služby na statku. Jmenoval se Antonín, byl zjevně o pár let starší a mojí prababičce učaroval.

V denících se rozepisovala o jejich lásce a o tom, že jeho snem byla Amerika. Kdo by to byl řekl, že lidé v zapadlých západočeských vesnicích v roce 1910 věděli něco o Americe?

Plánovali budoucnost

Z deníku jsem pochopila, že spolu plánovali budoucnost, chtěli spolu odejít, ale potom moje prababička otěhotněla a Antonín se rozhodl odejít sám, že za ním Anežka přicestuje s dítětem, až on vydělá peníze.

Prababička to jako svobodná matka neměla lehké, ale byla odhodlaná. Popisovala jejich loučení a slib i svou naději. Antonín odjel a už se nikdy neozval. Anežka vychovávala dceru, mou babičku, sama, dokud nepotkala mého pradědu.

Deník pokračoval dalších pár týdnů, pak už následovaly jen bílé stránky. Další deníky jsem nenašla. Ukázala jsem ho svému otci a ptala se, jestli tuto rodinnou historii zná.

„No jistě. Máma mi i vyprávěla, že kdysi našla nějaký lístek nebo dopis, kde byly údaje o tom, odkud a kdy děda vyplouval,“ napínal mě otec. „Bylo to 10. dubna 1912 z britského Southamptonu.“

Nespojilo se mi to hned, ale po chvíli mi to naskočilo. Zdálo se, že můj praděda plul na Titaniku, a podle všeho s ním i klesl na dno Atlantského oceánu.

Pokoušela jsem se ponořit do archivů, záznamů, rodinných příběhů, ale Antonín žil jen v paměti mé prababičky a z jejího života zmizel ještě dřív, než ho mohl někdo poznat. V záznamech z lodi jsem žádného Antonína nenašla.

Existují důkazy, že na Titaniku cestovali Češi, tedy občané Rakousko-Uherska, ale ne každý lodní lístek byl vydaný na správné jméno nebo mohlo být zkomolené úředníkem. Hledala jsem i dopis, o kterém mluvil můj otec, ale ani ten jsem nenašla. Kdo ví, jestli nějaký takový opravdu existoval.

Pravdu se už nedozvím…

Jestli můj praděda opravdu zemřel na Titaniku, nebo jen opustil prababičku s dcerou a začal nový život v Americe, se už nikdy nedozvím, ale jsem nadšená představou, že moje rodina mohla být součástí historie.

Dominika J. (50), Praha