Jsem už v důchodu a mou největší radostí je občasná návštěva vnučky. Někdy si ke mně rovnou po škole zajde na oblíbený koláč.

Je to taková malá slečna a já si chvíle s ní moc užívám. Povídáme si o všem možném, probereme její kamarádky, co poslouchá za hudbu a někdy chce, abych jí vyprávěla, jak zlobila její maminka, když byla malá.

Tak jsem ji neznala

Jednou se mi ale Linda zdála nějak posmutnělá. A také se hned po mé otázce, zda se něco nestalo, rozplakala. „Babi, já nemám peníze na ten školní výlet,“ začala tichým hlasem. „Všechny holky ze třídy si pořád něco kupují, a já nemůžu.

Nemám za co!“ Vůbec jsem nechápala, co se to s ní najednou děje. Jen jsem ji objímala a hladila, dokud se nevyplakala a trochu neuklidnila. „Babi, já jsem tak ráda, že mě vždycky podporuješ, ale teď, prostě to nejde,“ pokračovala Linda mezi slzami.

Snažila jsem se jí vysvětlit, že není třeba hned plakat kvůli věcem. „Miláčku, ale vždyť jsme vždycky šetřily na to, co je důležité. Určitě není nutné, abys měla vše jako ostatní. Proč by tě mělo trápit, že nemáš, co ostatní?“

Problém byl jinde

Linda sklopila oči. „Myslíš, že jsem nějaká chudá příbuzná?“ zeptala napůl útočně a napůl zoufale. Začalo mi docházet, že problém bude asi jinde. „Babi,“ začala Linda najednou, „já jsem ti vlastně neřekla něco důležitého.“ Její hlas se změnil.

Byla nervózní, i když se snažila být klidná. Začala mi pomalu vykládat, co se děje u ní ve škole. V poslední době se jí ztrácejí věci a také kapesné, co dostává od rodičů. „Myslím, že za tím je Veronika!“ vyhrkla nakonec.

„Ona mi napřed pořád půjčovala věci, ale pak jsem ji jednou viděla, jak si bere nějaké peníze z mé peněženky. Říkala, že mi je vrátí, ale neudělala to. Nechápala jsem, že se Linda nedokázala bránit.

Linda se styděla svěřit

„Já jsem jí věřila, ale teď už vím, že mě okrádá.“ Slzy jí znovu začaly stékat po tvářích. „Neboj, spolu to vyřešíme!“ A rozjela jsem záchrannou akci. Nejprve jsem se poptala ostatních rodičů, jestli jejich děti nemají podobnou zkušenost.

Ukázalo se, že naše Linda nebyla jedinou Veroničinou obětí. Jen nikdo neměl odvahu to řešit. Tak jsem si na ni počkala já. „Veroniko, vím, že si bereš peníze od dětí a nevracíš je. To je krádež!“ Veronika ztuhla a její výraz se změnil. „No, já…,“ začala koktat.

Nakonec se přiznala: „Jen jsem chtěla mít taky něco navíc, co mají ostatní.“ Skoro by mi jí bylo líto. „Takhle se to ale nedělá! Vše, co jsi vzala, vrátíš a všem se omluvíš. A jestli ne, zase si tě najdu!“

Další den přišla má vnučka na koláč zase celá rozzářená. „Děkuji, babi,“ řekla a objala mě.

Marta S. (69), Trutnov