S mužem jsme se přestěhovali na vesnici. První noc jsme zaslechli vytí psa z vedlejší zahrady. Nechápali jsme to, protože dům nebyl obydlený.
Když jsme se s manželem Václavem blížili k šedesátce, dohodli jsme se, že se z města odstěhujeme. Opustili jsme náš byt a pořídili si menší domeček na vesnici.
Malý domeček byl podle našich představ. Jednalo se o místo, kde kolem nás stály další tři domy a jinak samá příroda. Byl to pro nás hotový sen.
Vytí psa
Hned první noc jsem ale zaslechla z vedlejší zahrady vytí psa. Bylo to divné, protože když jsem se šla podívat k oknu, žádného psa jsem neviděla. Celý dům byl zahalen do tmy.
Druhý den jsem potkala novou sousedku z jiného domu a ptala jsem se na ostatní sousedy. Ke každému domu něco řekla a u toho, ze kterého jsem slyšela předchozí večer psí vytí, se odmlčela. „A tady nikdo trvale nežije. Jeden pár sem nárazově jezdí jenom v létě. Mají to jako chatu.“ To mi nesedělo, když vím, co jsem slyšela.
Nikdo tam nebyl
Ten stejný den večer se to opakovalo. Padla tma a znovu se ozvalo poměrně žalostné vytí psa. Znovu jsem šla k oknu a viděla jsem stín většího psa. Zavolala jsem Václava, aby se šel také podívat. Slyšel a viděl to samé. Neváhal se tam jít podívat.
Když došel k zahradnímu domečku, kde jsme stín viděli, nic tam nenašel. Vrátil se domů se slovy, že tam nic není. Nechala jsem to pro ten večer být. Jenže ono se to opakovalo každý večer.
Začalo to smutným vytím psa, někdy byl vidět i stín nebo nepatrné mihotavé světlo. Nikomu jsme v našem okolí nic neřekli.
Mě to ale velmi trápilo, chtěla jsem přijít na to, co se tam každý večer děje. Neobydlený dům, ale na zahradě vyjící pes? Přes den jsme si nevšimli, že by v tom domě někdo byl. Takže to celé nedávalo smysl.
Místní vyprávění
Václav se šel jednou družit do místní hospody a po pár pivech se svěřil s naším zážitkem jednomu muži. Ten tím nebyl moc překvapený a povyprávěl mu legendu, která o domě koluje. Před několika lety tam prý bydlel velmi osamělý muž.
Jeho největším přítelem byl jeho pes, údajně velký. Jednoho dne se mu ale pes zaběhl a už se nikdy nevrátil. Lidé si na osamělého muže ukazovali, že ho utrápil a někde zakopal.
Muž tu tíhu po ztrátě své milované ženy neunesl a jednoho dne se oběsil v zahradním domečku. Když mi to manžel říkal, běhal mi mráz po zádech. Lidé si na vytí zvykli, protože se to děje vždy v období, kdy muž před lety zemřel.
Jako kdyby zbloudilá duše psa trpěla ztrátou svého milovaného pána. Celé to do sebe zapadlo, protože muž se o život připravil na podzim, který zrovna nastal. Zvykla jsem si na to až teď, když tu žijeme už tři roky. Už se nebojíme. Víme, proč se to děje, a tak vždy zapálíme dvě svíčky za jejich duše.
Soňa B. (63), jižní Morava