Myslela jsem, že jsem ve své samotě našla přítele. Bohužel to byl člověk, který ze mne jen vysával energii. Bylo to naprosto nesnesitelné.

Už jsem byla v důchodu a dny mi plynuly pomalu. Ale v klidu. Pak se ale přistěhoval soused. Byl o mnoho let mladší než já, ale nějak jsem si k němu rychle vytvořila přátelský vztah.

Neměla jsem velký okruh přátel, každý měl své rodiny, takže jsme na sebe neměli tolik času. Soused byl sám a měli jsme k sobě blízko.

Dokonalé souznění

Soused měl těžký život, říkal, že se cítí ztracený a že neví, jak dál. A já mu naslouchala. Vzpomínala jsem na své vlastní těžké časy a snažila se být pro něj oporou. Cítila jsem, že jeho bolest je podobná té, kterou jsem kdysi prožívala.

Věřila jsem, že mu pomůžu, protože vím, co to znamená mít někoho, kdo vám rozumí. Povídali jsme si čím dál víc. Každý den mi volal, posílal zprávy, prosil o radu. Byl to člověk, který se neustále hledal, ale nikdy nenašel odpověď.

Záchrana, nebo zátěž?

Přestávala jsem mít pocit, že naše přátelství je vyvážené. On hledal u mě záchranu, ale já se cítila, jako bych byla tím, kdo se utápí v jeho problémech. Kdykoli měl nějaký problém, já byla ta, na kterou se obracel. A koho jsem měla já?

Začalo mi být jasné, že nevidí jinou cestu než mě. A to mě začalo tížit. Věděla jsem, že mám své vlastní problémy, obavy, ale on je ne-

ustále vytlačoval. Každý den to bylo těžší. Když jsem se snažila omezit naše setkání, začal být zklamaný, nepochopený a já se slitovala. Ani jsem netušila, co k němu cítím.

Lásku? Péči jako o dítě? On se totiž choval nedospěle. Někdy jsem si přála, aby našel jiného člověka, který by byl víc než já. Někdo, kdo by měl víc energie a času.

Osudná chvíle

Jednoho večera mi přišla zpráva, která mi úplně změnila pohled na situaci. „Už nemůžu. Nevidím žádný smysl v životě. Nemám sílu žít dál.“ Ruce mi ztuhly, dech se zatajil.

Volala jsem mu zpět, ale telefon už byl vypnutý. Zavolala jsem okamžitě na policii. S mojí pomocí ho nakonec našli. Na mostě.

Život po záchraně

Stál na okraji a sbíral odvahu skočit. Zachránili mu život. Tedy prý i já. Skončil na psychiatrii. V bezpečí, daleko od svých vlastních démonů. Když ho převezli do nemocnice, věděla jsem, že se to už nevrátí do našeho každodenního normálního života. Měla jsem ho ráda a neuměla jsem si představit, že budu bez jeho přítomnosti.

Odešel pryč

Odstěhoval se. Když přišel z nemocnice, nezastavil se. Byla jsem smutná. Zapomněl na vše, co jsem pro něj udělala? Ne. V den, kdy odjel definitivně, jsem vyšla ven.

Otevřela jsem dveře a za nimi byl pugét a šátek, o kterém jsem mu kdysi básnila. On si to pamatoval? Tak přece mne vnímal.

Dopis stačil

Napsal mi dojemný dopis, ve kterém mi děkoval. Paradoxně ten projev vděku ve mně vyvolal smutek, že mi mizí ze života. Co kdyby nám to spolu fungovalo? To už se asi nedozvím.

Zdena T. (63), Plzeň