Těšila jsem se, že uteču povinnostem a strávím den v lese. Jenže jsem zabloudila a někdo mě pronásledoval.

Bytostně jsem potřebovala cítit vůni lesa a procházet se úplně sama přírodou. Nikdo nevěděl, že jsem vyrazila na výlet. Jenže jsem se ztratila a po dlouhém bloudění propadla zoufalství. Pak se objevila ženská s rezavým nožem.

Sama v lese

Nastala chvíle, kdy jsem měla práce i rodiny nad hlavu a musela nutně utéct někam za město. Vzala jsem si v práci volno, nikomu o tom doma neřekla a ráno vyrazila se svačinou na vlak. Byla jsem nadšená, že mám čas do odpoledne jen pro sebe.

Vypnula jsem mobil a vyšla vstříc šumění stromů. Mapu jsem měla vytisknutou na papíře, připravila jsem si nenáročnou trasu kolem potoka, ke studánce a na palouček nedaleko mojí oblíbené vesničky.

Mapa nedávala smysl

Les voněl, pod nohama mi praskaly větvičky a já se nechávala unášet sílou okamžiku. Seděla jsem na pařezu, jedla svačinu a chtěla se pro jistotu podívat, kolik je hodin. Jako na potvoru jsem si však nevzpomněla na pin.

Trochu mě to zneklidnilo, ale dál jsem pokračovala podle plánu. Jenomže pak jsem zjistila, že bloudím v kruzích. Vrátila jsem se po delší době zpět k pařezu, kde stále ležel mnou okousaný ohryzek. To už jsem začala panikařit.

Mapa mi najednou vůbec nedávala smysl. Předchozí blažený pocit se vytratil. Za chvíli jsem měla slzy na krajíčku, bolely mě nohy a začala jsem se bát. Kolem mě se totiž ozývaly podivné zvuky. Vsugerovala jsem si, že mě někdo sleduje.

Když jsem se ohlédla, ještě se hýbaly větve, ale nikdo tam nebyl. Začala jsem si nahlas zpívat. Když jsem byla malá, poradila mi to babička. Prý to pomáhá, ale mně to tedy moc nepomohlo.

Jen jsem si představovala, jak mě chytne vrah a v uších mi bude znít můj vlastní popěvek. Pak zapraskalo přímo přede mnou a z houštin na mě vykoukla šedovlasá žena. Stála přímo přede mnou a zírala mi do očí. Přestala jsem se bát vrahů a začala se bát čarodějnic.

Konečně jsem zahlédla cestu

Vysvětlovala jsem té dámě, že jsem se ztratila. Ona zatím uklízela do kapsy rezavý kapesní nožík a vůbec nemluvila. Pak ukázala jedním směrem. Vydávala zvuky. A mně nezbývalo než ji poslechnout a jít s ní, kam mi ukáže.

Po půlhodině, kdy moje fantazie pracovala na plné obrátky, jsem zahlédla cestu z lesa. Spadl mi kámen ze srdce a chtěla jsem tu podivínku obejmout. Ta jen mávla rukou a hned se zase vydala zpátky mezi smrky. V tu chvíli jsem si vzpomněla na pin do telefonu.

Domů jsem se vrátila plná dojmů jako z nějaké táborové bojovky. Nic netušící manžel se dožadoval večeře a jen tak mimoděk se zeptal, jaký jsem měla den. „No, málem jsem se ti už nevrátila,“ odtušila jsem a on nepřítomně pokýval hlavou. Té ženě dlužím velké poděkování.

Simona K. (59), Plzeň