Poletující objekty prý kroužily kolem domku. Babička se nemohla strachy ani pohnout, nikdy nezjistila, co za těmi podivnými úkazy stálo.

Ten večer ležela moje stará babička ve svém domečku v posteli a poslouchala zprávy z rádia. Žila zde už sama. Televizor neměla, číst dlouho nevydržela, a protože spát nemohla, bylo pro ni rádio dobrým kamarádem. Na zahradě jí stával velký strašák.

Toho jí vyrobil děda. Strašák dokázal vyděsit nejen dotěrné ptactvo, které útočilo na babiččinu zahrádku, ale i hodně otrlé kolemjdoucí. Děda si na něm dal kdysi záležet.

Babička byla přesvědčená, že ji strašák dokáže ochránit jako nějaký středověký rytíř v brnění. Říkala mu láskyplně Lojzíček, stál na její zahradě už dvanáct let. Když přijel můj táta, chtěla po něm, aby ho po zimě vždycky opravil.

Aby sloužil další rok a věrně hlídal. Jenže ten rok táta strašáka neopravil a ten zůstal ležet po těžké zimě na zemi stražený vichrem.

Zvláštní světla

Ten večer, blížil se úplněk, jak babička tvrdila, byl měsíc jako rybí oko. Bylo to v březnu a na zahradě už začaly kvést krokusy a pod starou hrušní to byla samá sněženka. V noci ji probudil divný zvuk zvenčí a hlavně světla, která poskakovala po zahradě.

Babička vstala z postele a  pohlédla z okna za záclonou. Strašák ležel na zemi, kolem něho poskakovala v kruhu světýlka. Kdyby byla svatojánská noc, pak by babička věřila, že to jsou světlušky, jenže byl březen! To bylo do světlušek daleko!

Babička nemohla uvěřit očím, světla prý kroužila zahradou, pak se vznesla do vzduchu a vytvářela proti temné obloze zvláštní obrazce. Jako při ohňostroji. Zůstala bez dechu, když spatřila dva jasné svítící kulaté objekty jen několik metrů nad zemí.

Světelné koule velikosti fotbalového míče se pohybovaly proti sobě. Pak se na chvíli zastavily, a zase se začaly pohupovat nahoru a dolů. Nakonec jeden objekt zmizel, zatímco druhý začal osvětlovat okolí silným reflektorem, jako by cosi hledal.

Babička viděla podivné stíny, jak se rychle pohybují po zemi, běžely v trávě a zmizely do lesa.

Strašák hlídá

Babička do božího rána neusnula a pak nám to všem vyprávěla. Byla z toho tak vyděšená, že se táta vzchopil a s pusou plnou ironických poznámek šel a strašáka opravil. Postavil ho zase na místo, kde vždycky stál. Od toho dne babička spala zase klidně.

I když se v noci probudila, pohled na strašáka, který hlídal její dům, jí přinesl pocit bezpečí a klid, že je pod ochranou dědečka.

Blanka (62), Zlínsko