Odpustí manžel svému otci, nebo budeme tchánovu zbloudilou duši i nadále vídat? Potřebuji, aby manžel už konečně otevřel oči.

Když manželovi zemřel otec Jindřich, vůbec se o tom nechtěl bavit. Já to samozřejmě respektovala. Po čase jsme společně s jeho matkou nabyly dojmu, že Jindřich tak úplně neodešel. S Jakubem jsme manželé už deset let.

Známe vzájemně své rodiny a panují mezi námi dobré vztahy. Za tu dobu, co spolu jsme, se udála jedna velká změna. Kubovi rodiče se rozvedli a jeho otec Jindřich propadl depresím. Jakub se mu snažil pomáhat, ale na jeho démona nestačil.

I budoucí tchyně měla zájem na tom, aby se její bývalý manžel srovnal. Ten však postupně upadal. Přišel o práci, začal hodně pít a jednoho dne spáchal sebevraždu.

O smrti otce nemluvil

Byl to pro rodinu velký šok. Každý se to snažil zpracovat po svém. Tchyně cítila obrovský smutek a částečnou vinu za jeho odchod. Manžel se o tom pro změnu odmítal bavit. Jakmile jsem se o něco pokusila, hned se mě snažil umlčet.

Chtěl dělat, jako by se nic nestalo. O smrti jeho otce jsem mluvila pouze s tchyní. Ta už dva měsíce po pohřbu přišla s něčím velmi zajímavým. Svěřila se mi, že doma vídá postavu. Naprosto jednoznačně věděla, o koho jde.

Já na duchy či nějakou vyšší moc nevěřím. Snažila jsem se jí předložit několik teorií, co by to mohlo být. Stavěla jsem se k názoru, že jde o ducha, velmi skepticky. Ovšem jen do chvíle, než se mi stalo něco podobného.

S Kubou bydlíme už roky v bytě, který kdysi patřil právě jeho otci. Nikdy se v něm nestalo nic, co by mě mělo znepokojovat. To až potom, co Jindřich zemřel. V noci jsem začala slýchávat kroky. A to velmi specifické.

Jindřich měl jednu nohu výrazně kratší, tudíž kulhal. A ty šouravé kroky, které slýchám, tomu přesně odpovídají.

Musíme najít řešení

Když se to stalo poprvé, sama sebe jsem okřikla za nesmyslné myšlenky o duchovi. Jenže se to opakovalo. Stejně jako se tchyně svěřila mně, i já se s ní podělila o svůj zážitek.

Ač nerada, musela jsem jí dát za pravdu, že to, co se kolem nás děje, není zcela normální. Mezi námi žije Jindřichův duch. Snažila jsem se to šetrně říct Kubovi, protože tu táta může být právě kvůli němu.

Manžel totiž stále cítí vinu za to, že mu nedokázal pomoci. Možná kdyby si odpustil, duch jeho otce by došel klidu. Bohužel Kuba o tom nechce ani slyšet. On zjevně svého otce v podobě ducha nevídá. Říkala jsem si, že to časem odezní a Jindřichova duše odejde.

Jak se ale zdá, nebude to tak snadné. Něco po nás chce a já musím zjistit co. Nedávno mi dokonce v noci do ucha zašeptal: „Pomoz mi.“ Když jsem se vzbudila, Kuba spal a nikdo jiný v pokoji nebyl.

Obávám se, že pokud s námi nebude manžel spolupracovat, duše jeho otce tu může bloumat navěky.

Zdena B. (51), Sušice