Manželství se mi rozpadlo, můj první muž byl mizera. Když jsem pak ženila syna, nejenže mi manžel nepomáhal, ale ještě přidělával starosti. Naštěstí tu byl někdo, kdo se mě zastal.
Můj jediný syn se ženil. Byl to pro mě velký nervák. Zoufale jsem si přála, aby všechno dobře dopadlo, aby měl hezkou svatbu, i když peněz nebylo nazbyt, protože jsme už dlouho žili sami. Jeho otec byl mizera, budižkničemu, alkoholik.
Všechny svatební přípravy ležely hlavně na mně, naštěstí ruku k dílu přiložily moje matka i nejlepší kamarádka. Když bylo po obřadu a auta nás odvezla ke mně domů, kde se konala malá a skromná hostina, byla jsem zralá na prášek na hlavu.
Bývalý muž se na radnici přimotal namol opilý, rušil obřad, vyhrožoval, že, ač nepozván, přijde i na hostinu. Doma jsem pak lítala kolem hostů, starala se, aby jim bylo dobře. Po kávě a dezertu jsem se na chvíli skoro zhroutila na židli na balkon.
Přišel si sem zakouřit nevěstin strýc. Povídá mi: „Už hezkou chvíli vás pozoruju. Lítáte tu jako hadr na holi, krásně se o nás staráte, ale tímhle tempem skončíte brzy ve špitále.“
V bezpečí
Rezignovaně jsem pokrčila rameny: „Máte asi pravdu. Ale co mám podle vás dělat? Teď se třeba třesu hrůzou, že bývalý muž splní svoje výhrůžky a přijde dělat ostudu i sem.“ Odpověděl: „Nechte to prostě být.
Každý problém má řešení.“ Vrátili jsme se do pokoje, kde rychle zjistil, že jsem jako jediná ze všech od rána nesnědla ani sousto. Přinesl mi chlebíčky, víno a kávu. Najednou jako by ze mě všechna hrůza spadla. Poprvé za dlouhé roky jsem se cítila v bezpečí.
Byl daleko víc uklidňující než všechny pilulky, schované v mojí sváteční kabelce. Když se ozval zvonek, smrtelně jsem zbledla. „To je on,“ zašeptala jsem.
Ochránce
Pohlédla jsem do očí svému novému ochránci a zachrčela: „Co budeme dělat?“ K mému úžasu bezstarostně pokrčil rameny: „To je jednoduchý. Pocuchám mu úsměv.“ Myslela jsem, že si dělá legraci.
Otevřel vstupní dveře, za nimiž se kymácel můj opilý bývalý manžel a na celý panelák hulákal: „Mám právo být na svatbě svého synka.“ Surově do mého rytíře strčil. Pak se najednou bezmocně válel po společné chodbě a naříkal, že mu teče z nosu krev.
Můj nový ochránce dveře zase zavřel a suše podotkl: „Problém vyřešen. Přestaňte nosit všem jídlo a neustále mýt nádobí. Jdeme se bavit.“ Pustil gramofon a požádal mě o tanec. Pořád jsem musela myslet na to, s jakou lehkostí řeší problémy.
To bych se chtěla naučit. Od něj sotva, určitě je ženatý. Pak mi ale došlo, že jeho ženu nikde nevidím. Naštěstí pro mě byl stále svobodný, leč celkem ochotný to do roka a do dne změnit.
Jaroslava (65), Šumperk
