Jako dítě jsem měla hlavu plnou zimního království. Často se mi i zdálo o tom, že jezdím na saních tažených soby. Byly to záblesky minulého života?
Když jsem uviděla prvně v životě naživo vysoké hory, srdce se mi zalilo zvláštním blahem. Bylo to na lyžařském výcviku v sedmé třídě, až do té doby jsme na hory nejezdili, rodiče nelyžovali, oba zimu nesnášeli. Taky mě před školním výcvikem na lyžích varovali.
Vlastně původně vůbec nechtěli, abych na lyže jela. Tvrdili, že mám po nich alergii na chlad. Já ale tak moc toužila jet. Často se mi opakoval sen, že jezdím zasněženou krajinou na saních vystlaných kožešinou.
Saně táhli sobi a uháněli jsme s větrem o závod vstříc polární záři… Táhlo mě to na hory stále víc. Když jsem pak naživo viděla tu bílou krásu, byla jsem jako uhranutá. Navíc mi vůbec nebyla zima, to třeskuté mrazení se mi líbilo.
Náš sen
Doma jsem nadšeně líčila zážitky z lyžařského výcviku, a matka prohlásila, že nejsem asi jejich. Na střední škole jsem začala jezdit s partou kamarádů do Tater a nakonec jsem si našla přítele, který měl v zimních sportech zalíbení jako já.
Spolu jsme snili o tom, že jednou vyrazíme do Skandinávie, abychom viděli naživo polární záři. To byl náš největší sen.
Dokázali jsme o ní vyprávět hodiny a jednou, když nám jeden náš známý řekl, že by měla být vidět i u nás, jsme se neváhali ubytovat v Krkonoších, a tam na ni číhali skoro dva týdny. Povedlo se. Zahlédli jsme ji sice jen slabou, cítili jsme se ale jako králové.
Lední medvědi
Jela jsem tam nemocná, dlouho jsem se potýkala s virózou, a nechápu, jak to bylo možné, že jsem se tam uzdravila. Asi tím pohledem na polární záři! Když se narodil můj první synek, chodili jsme často do zoo, kde byli lední medvědi.
Ta zvířata mě fascinovala, nikde jsem nestála tak dlouho, jako u nich. A zdálo se mi, že i medvědi ve mně našli zalíbení. Reagovali na mě pozitivně, lépe, než na ostatní návštěvníky. Tak čas šel a mně bylo najednou padesát.
Děti už vyrostly a měly vlastní rodiny. Svůj sen o cestě do Skandinávie jsem zavrhla dávno, protože jsme na to s manželem neměli nikdy peníze. Jednou mě kamarádka vytáhla na besedu o minulých životech.
Poslouchala jsem přednášející, a nevěděla, co si o tom myslet. Na závěr nás ta věštkyně začala tipovat, kým si myslíme, že jsme byli v minulém životě. Když se zastavila u mě, zadívala se mi do očí, a pak vyhrkla: „Vy jste žila někde na severu.
V Laponsku, určitě!“Hrozně mě to udivilo, protože ta žena mě viděla prvně v životě, netušila, jak moc miluju zimu. Když jsem dorazila domů, posadila jsem se k počítači a začala pátrat, kolik by mě a manžela vyšla dovolená v Norsku.
Dívat se a mlčet
Nakonec nám pomohla náhoda. Synův kolega z práce odjel na stáž přesně do míst, která jsme toužili vidět. Byl tak skvělý, že nám domluvil ubytování za slušnou cenu a syn našel vcelku levné letenky.
Konečně jsme si s manželem splnili svůj sen. Nikdy na tu cestu nezapomeneme. Vydrželi jsme se dívat celé hodiny na tu krajinu a mlčet. Vzpomínali jsme oba nejspíš na náš minulý život.
Božena (60), Praha
