Spěchala jsem po pěšině, autobus mi ujel. Najednou se ozval hrozný zvuk a z rozvalin vyrazila bytost.

Když jsem se rozvedla, prožívala jsem těžké období. Byla jsem dlouho sama. Více méně jsem přerušila kontakty se všemi a chodila jsem jenom do práce a domů. Po půlroce jsem proto uvítala, když mě pozvala kamarádka Ivana na svoji chatu v horách.

Dva týdny v horách

Měla jsem tam strávit dva týdny s ní, jejím manželem Vaškem a jejich dvěma dětmi. Těšila jsem se, jak přijdu na jiné myšlenky a načerpám nové síly. Jejich děti byly jako moje, vlastní jsem neměla. Už tam přijeli dříve, já měla dorazit až o dva dny později.

Jenže vlak měl zpoždění a ujel mi poslední autobus. Musela jsem tedy dojít k nim domů pěšky. To mi ale starost nedělalo.

Opuštěné stavení

Chata ležela osamocená nad vesnicí, musela jsem vylézt po pěšině pořádný kopec. Byla to pěkná procházka. Na půli cesty jsem se zastavila a dívala se, jak slunce zapadá za kopce. Dole pode mnou stálo několik domků.

Když se slunce už hodně naklonilo za obzor, vyrazila jsem po pěšině dál. Za zatáčkou jsem uviděla na konci mýtiny opuštěné stavení. Bylo vidět, že je rozpadlé a nikdo v něm nebydlí už dlouho. Škoda, co by za ten domek někdo dal!

Už jsem ho měla za zády, když vzduch rozřízl smích. Byl šílený. V úleku jsem se rozhlížela kolem sebe. Ten zvuk se odrážel zřejmě někde od skal, a mohutněl ozvěnou. Dalo se těžko odhadnout, odkud jde. A pak jsem to uviděla. Zpoza domu vyrazila postava.

Běžela hroznou rychlostí ke mně, myslím, že dokonce přeskočila plot, a zase spustila ten šílený smích.

Vrazila jsem do vrat

Nečekala jsem ani vteřinu, chytla jsem svou velkou tašku a běžela. Do kopce. Neotáčela jsem se, a zdolávala tak nejenom svůj osobní rekord, ale možná dokonce ten světový. Konečně se mi před očima objevila chalupa, která patřila kamarádce.

Vrazila jsem do vrat, nedbala toho, že na mě skočil jejich pes, a vláčela jsem ho s sebou, zakousnutého v mé nohavici. Dveře do domu nebyly naštěstí zamčené, vrazila jsem do nich jako torpédo. A tam jsem se svalila na zem.

Místní legenda

Jako ve snu jsem slyšela, jak na mě kamarádka a její muž mluví. Když jsem chytila dech, začala jsem jim vyprávět, co jsem zažila. „Slyšeli jsme o tom od místních,“ řekl Vašek vážně. „Je to duch majitelky toho domu.

Žila tam léta sama, až se z toho prý zbláznila. Nenáviděla lidi. My jsme ji ale nikdy neviděli ani neslyšeli.“ Pobyla jsem u Ivany a její rodiny ty dva týdny, ale na procházky do lesa jsem vyrážela zásadně opačným směrem.

Alena M. (64), Tachov