Porouchalo se mi auto. V noci, uprostřed lesa, byla jsem bezradná. Najednou vedle mě stál podivný, cizí muž a zval mě do svého příbytku. A já šla…
Po víkendové návštěvě u rodičů jsem se vracela domů. Zdržela jsem se více, než jsem plánovala, už byla tma, a já tak nerada řídím v noci…
Cesta mě čekala dlouhá a přes Vysočinu, kde člověk nikdy neví, jaké překvapení ho čeká − zda mlha, nebo déšť, či snad vítr? Na dálnici mi zbývalo ještě dost kilometrů, když se přede mnou objevila kolona. Nehoda! Ještě to mi scházelo!
Navigace mi radila, ať sjedu z dálnice a vydám se objížďkou. Poslechla jsem ji. Na obloze svítil velký měsíc, který měl zvláštní namodralou barvu a temné nebe bylo jako roztrhané cáry hadru. Divný večer, říkala jsem si.
Legenda
Projížděla jsem liduprázdnou krajinou, kolem jen lesy a skály. Vzpomněla jsem si, že někde v tomto kraji bydlel kdysi můj spolužák a vyprávěl mi o něm. Děly se tu prý zvláštní věci, které si nikdo nedokázal vysvětlit.
Zejména zdejší skály byly opředeny mnoha legendami, podle jedné je ve skále ukryta jeskyně, v níž žil poustevník. Uměl zázračně uzdravovat a dělat mnoho dalších neuvěřitelných věcí. Lidem pomáhal. Kam ovšem zmizel, to se neví.
„Říkalo se, že si sám vykopal hrob v nejzazším koutě jeskyně, a když nadešel jeho čas, sám do něj ulehl,“ vyprávěl tehdy spolužák s tím, že touto historkou ho babička vždy spolehlivě odradila od toho, aby jako malý kluk přetáhl večerku.
Vysoký muž
Jak jsem na to myslela, moje auto najednou poskočilo a začalo zpomalovat. Zděsila jsem se úplně. Co si počnu? Uprostřed lesa a v noci? Navíc moje auto bylo široko daleko jediné. V poslední chvíli jsem spatřila cestu do lesa, kam jsem zabočila.
V tu chvíli auto zhaslo a už jsem ho nenastartovala. Nerada jsem z něho vystoupila a otevřela kapotu. Nebyla jsem žádný mechanik, netušila jsem, co mám dělat, navíc v lese nebyl signál, abych zavolala pomoc.
Budu muset v autě přespat a ráno mávat na kolemjedoucí auta, aby se někdo slitoval. Jak jsem tak zírala na motor, dotklo se cosi mého ramene. Prudce jsem se otočila. Přímo u mě stál vysoký muž. Měl světlý plnovous a na sobě podivný hábit.
Krve by se ve mně nedořezal. „Nebojte se, pomůžu vám,“ řekl a pokynul mi, abych šla za ním. Nebyla jsem schopná odporu, jak jsem byla paralyzovaná hrůzou. Šla jsem bez rozvahy za ním, až jsme dorazili k jeskyni, v níž hořel ohýnek. Zdálo se, že tady má ten muž improvizované obydlí.
Naskočilo
Muž se začal přehrabovat v krabici, v níže měl spoustu podivných lahviček a sušených bylin. Pak sléval nějaké barevné tekutiny do malé hliněné misky a míchal je. Nakonec mě vyzval, ať s ním opět jdu.
Vrátili jsme se k autu, stařec nalil tu směs z misky do motoru. Sedla jsem za volant, nastartovala, auto naskočilo. „Jste příliš unavená, odpočiňte si, než vyrazíte znovu na cestu,“ byla poslední slova, která jsem od toho muže slyšela. Kam zmizel, bůhví.
Když jsem se probudila, zrovna svítalo. Nikde nikdo nebyl, jen vedle mého auta byla pohozená malá hliněná miska. Nastartovala jsem a rozjela se k domovu.
Eva (65), Příbram
