Chtěly se vdávat z lásky! Toho se člověk ale nenají. Aby si dcery nezkazily život, musela jsem zasáhnout, žádný jejich nápadník neměl šanci!

S manželem jsem to nevyhrála. Byla jsem pěkná a mohla si vybírat, a já se nakonec nechala ukecat zedníkem, který si založil po revoluci stavební firmičku. Byl to prostě takový tlučhuba.

Jak se rychle ukázalo, nebyl na podnikání talentovaný, tak ho všichni oškubali, a ještě se zadlužil. Abych zachránila sebe a své dvě malé dcerky, musela jsem se s ním rychle rozvést, jinak bych přišla o auto a byt.

Naštěstí tento majetek byl napsaný na mě a já nečekala, až se u dveří objeví exekutoři. Sbalila jsem mu kufry a šel! Kam? To mi bylo jedno! Chlap se musí přece umět postarat o rodinu! Alimenty jsem z něho pak tahala po dvoustovkách.

Naštěstí jsem měla celkem dobrou práci a také chápavé lidi kolem sebe. Celé roky jsem si ale po večerech říkala, že moje dcery musí dopadnout lépe, než já. Že nikdy nedopustím, aby si našly tak neschopného partnera, jako byl jejich táta.

Jak je odehnat?

Adélka i Alenka se učily dobře, obě studovaly na gymnáziu. Nejprve se objevil Pepík! Kroužil kolem mladší Alenky, která chodila do třeťáku. Byl to takový romantik bez koruny, který pracoval jako automechanik a po večerech hrál s kapelou.

Dceři skládal básně, aby se jí zalíbil. Když jsem zjistila, že má pár měsíců do vojny, došla jsem si na vojenskou správu a byla tak přesvědčivá, že dcera kvůli němu neodmaturuje, až ho odvedli dříve.

Dcera se s ním srdceryvně loučila na nádraží, zatímco já si mnula ruce. Když jsem si oddychla, objevil se Petr. Ten měl spadeno na starší Adélu, kterou právě přijali na vysokou školu. Ten už měl po vojně.

Domluvila jsem se proto s mou matkou na vesnici, že bude dělat velmi nemocnou. Adéla za ní jako poslušné děvče odjela, aby se o babičku starala.

Petra jsem jako škůdce číslo dvě nechala tak dlouho obletovat svou mladou kolegyní, až se chytl na udičku a na mou dceru zapomněl. Tak jsem dál zvládala úspěšně zapuzovat nápadníky svých dcer, až se jim přehoupla třicítka. A pak jim bylo pětatřicet − a nyní se blíží té starší čtyřicet.

Přehnala jsem to?

Mám radost, že si vybudovaly hezké pracovní pozice, cestují po světě a chodí do divadla a na večírky, jenže už cítím, že bych se ráda dočkala nějakého vnoučka.

Maminka na vesnici mi už dávno zemřela, a já bych se tam klidně odstěhovala natrvalo, starala se o zahrádku a v létě tam hlídala vnoučky. Jenže dcery si už tak zvykly na svou svobodu a pohodlí, že najednou přestaly myslet na manžela a rodinu s dětmi.

Občas si sice nějakého přítele najdou, ale o svatbě vůbec neuvažují. Možná jsem to přehnala, ale musím říct, že z těch hochů, kteří se kolem Adély a Aleny točili, se mi nelíbil žádný. S nimi by dopadly jako já s jejich tátou!

Alice (66), Ostrava