Tu noc mě zastihla bouře a déšť. Musela jsem se skrýt v poustevně na okraji lesa. A tam jsem ho uviděla. Podivného jezdce.
Nebe nad mojí hlavou hnalo šedé mraky do útoku. Šlápla jsem do pedálů. Vypadalo to na pořádnou bouři. Byla jsem na horském kole na každotýdenním vandru. Nebylo nic osvobozujícího než sednout na začátku víkendu na horala a dva dny strávit v jeho sedle.
Dnes mělo pršet. Z bouře se stala drobná sprška. Objevila jsem starou poustevnu na okraji lesa. Tady přespím, rozhodla jsem se.
Vynořil se z temnoty
Večer se snesl jako smuteční závoj na les a přikryl ho na několik hodin do temnoty. Tady v lese mi připadala hustší a hlubší. Pak vyšel měsíc a já se vzbudila uprostřed noci. Přehodila jsem přes sebe svetr a vzala do ruky baterku.
Měsíční třpyt byl rozhozen nad lesem jako rybářská síť, ve které uvízly jiskřivé hvězdy. A tehdy jsem ho spatřila! Z noční temnoty vyjel jezdec na koni. Koňský dusot bylo slyšet jako ozvěna napřed.
V jeho sedle seděl muž. Celé to zjevení bylo obklopeno jakousi svítivou aurou. Kůň i jezdec. Ten působil vyčerpaně. Kůň s jezdcem byli doslova průzrační.
Pokynul mi, abych ho následovala
Napadlo mě, že něco takového nemůže pocházet z tohoto světa. V mužově tváři svítily oči. Celé jeho hubené a sešlé tělo bylo tak křehké, že se nad sedlem jakoby vznášel. Kůň vypadal jako herka, která byla v posledním tažení.
Jezdec mi pokynul, abych ho následovala. Netušila jsem, že za starou poustevnou je hřbitov. Hroby byly dávno zašlé, neudržované, polapené do vysoké trávy. Jenom nad nejvyššími výhonky byly vidět kříže, osvětlené jako celý palouk měsícem. A poté jsem spatřila cosi podivného.
Byl to pouhý sen?
Z jednotlivých hrobů začaly vystupovat bílé postavy, které se vznášely nad zemí jako pouťové balonky. Neměly obličeje. Jezdec mi pokynul, abych se nebála a vešla na hřbitov. Bílé postavy jako chomáče bavlníku se mě zlehka dotýkaly.
Bylo to jako mávnutí jepičího křídla. Necítila jsem se ohrožena. Pak vše zmizelo! Ráno jsem zaspala. Když mě polechtaly sluneční paprsky, které pronikaly skrze děravou střechu, myslela jsem si, že to byl sen. Vyšla jsem z domu a zrak mi padl na otiskly koňských kopyt v bahnité půdě.
Oběti nemoci
Procházela jsem se kolem a došla po zarostlém hřbitově až do míst, kde jsem po odkrytí plazivých rostlin našla pamětní desku. Bylo na ní uvedeno, že jsou zde pohřbeni oběti španělské chřipky, která udeřila po Velké válce.
Vzala s sebou do hrobu desítky milionů lidských životů. Nemoci se též říkalo bledý jezdec, podle obličejů, ze kterých nemoc vymazala všechen lesk, krásu a životní energii.
Nasedla jsem na kolo a vyrazila ven z lesa. S bledým jezdcem jsem se už nikdy nesetkala, ale podivný zážitek v mé duši zůstal.
Soňa B. (66), Děčín
