Mít dvě ženy se asi stalo velkou módou. To, co se dřív nazývalo nevěrou, je nyní polyamorií. Možná jsem staromódní, ale nelíbí se mi to.

Toužím mít muže jen pro sebe a s nikým se nedělit. Nepřipadá mi v pořádku, že se mám podřídit partnerovu přání a přijmout jeho milenku pod svoji střechu. Svým novým vztahem se vůbec netají. Prostě mi oznámil, že je vyznavačem polyamorie.

Asi jsem staromódní

Je to prý normální a mám si o tom přečíst nějaké odborné články. Všude jich je plno. Odmítla jsem. Nic číst nebudu! A i kdyby ano, nesouhlasím s nimi. Ve svazku přece mají být jen dva a ne tři. Přijde mi, že ten třetí musí přítomností svého soka trpět.

Bojovat o přízeň milující osoby. Možná se mýlím, možná jsem jen staromódní. Vše začalo úplně nevinně. Sledováním jakéhosi seriálu, který jsem měla až do té doby moc ráda.

Těšila jsem se na jeden večer v týdnu, kdy v klidu usednu před televizní obrazovku, uvařím si dobrý čaj s medem a budu si užívat sledování překvapivého děje. Mám ráda mladé lidi s jejich problémy a taky nečekanými zvraty v jejich osudech.

Druhý den jsem mohla na ně myslet i cestou do zaměstnání. Alespoň nebyla tak nudná.

Skutečnost byla jiná

Stejné jsem to měla i s knížkami. Hlavně mými oblíbenými detektivkami. Prostě mě přivedly na jiné myšlenky a o to šlo. Vnést trochu zábavy do jinak stereotypního života. A taky se dozvědět, jak to chodí jinde.

S partnerem jsme byli spolu už dlouhých deset let a do našeho vztahu se už přece jen vkrádala tak trochu nuda. Ne že bychom se neměli rádi a nepodnikali nejrůznější akce a výlety.

Dokonce jsme spolu i sportovali na kolech, která jsme si k tomuto účelu pořídili nová a celkem luxusní. Děti jsme měli oba odrostlé a vztahy s nimi pěkné a spokojené. Jen nějaký ten vzruch, překvapení nebo dobrodružství chybělo.

Každý den si byl podobný jako vejce vejci. Společná večeře, odpočinek, projížďka na kole nebo návštěva kina či divadla nebo restaurace, žili jsme si lépe než jiní, ale asi to nestačilo. Že já jsem musela natrefil právě na něho! Ale on se dřív takový divný nezdál.

Překvapení jsem nečekala

Když manžel přišel s oznámením, že má pro mě překvapení, zatetelila jsem se radostí. Netrpělivě jsem čekala, co mi řekne. Čekala jsem, že koupil nějaký zájezd nebo pobyt v lázních. Nebo třeba kurz vaření. To bych brala! Naučit se připravovat asijskou kuchyni.

Ale bylo to něco jiného. Bohužel daleko horšího, než jsem si vůbec dokázala představit. „Asi se ti tahle novinka nebude zprvu moc zamlouvat, ale stal jsem se vyznavačem polyamorie. Našel jsem si ještě jednu partnerku.

Chodím s ní už asi půl roku a dobře si rozumíme. Je moderní, a tak po mně nežádá rozvod. Ale nějaké to miminko asi časem chtít bude. Víš, ona je takový mateřský typ. Ocenil bych, kdybys ji akceptovala a přijala k nám do rodiny,“ oznámil mi a čekal, co já na to. Bylo vidět, že je značně nervózní.

Udělalo se mi zle

Nejdřív jsem myslela, že si ze mě dělá legraci a začne se smát. Ale on se tvářil vážně. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit. Cítila jsem, že se mě zmocňuje panika. Co mám odpovědět? Jak se mám tvářit? Dát mu rovnou facku? Nebo se rozplakat? Prosit? Urazit se?

Nevěděla jsem. Musela jsem si sednout. Udělalo se mi slabo. Nohy se mi podlomily, jako bych je měla z plastelíny. On mě pozoroval jako had myš, kterou se chystá spolknout. Když jsem stále mlčela, vyndal z kapsy mobilní telefon a ukázal mi fotku.

Byla na ní usměvavá slečna. Hezká a mladá. Atraktivní. Mohla by být naší dcerou! Co na tohle říkají asi její rodiče? Vždyť to budou lidé asi tak v našem věku. „Tak já ti ji přivedu zítra představit. Uvař něco dobrého!“ poručil mi. Marně.

Netuším, co bude dál

Společná večeře se nekonala. Ani nějaké představování. Zbaběle jsem utekla a strávila večer u maminky. O pravém důvodu svojí návštěvy jsem jí říct nemohla. Nepochopila by to. A já jsem se velmi styděla. Nevím, co se bude dít dál. Jak se zachovám…

Budu se s ním muset rozejít? Nebo mu mám dát nůž na krk? Rozhodně nechci žít společně ve třech! Nechce se mi rozcházet s mužem, kterého mám stále ráda. Ale jinak to asi nepůjde. Když nepřestane s tou hloupostí, odejdu!

Eva R. (57), Ostrava