Nevím, proč mě má pečovatelka tolik nenáviděla, ale nikdy o mně neřekla nic dobrého. Pomlouvala mě a vymýšlela, jak by mi ublížila. Proč?
Když odcházela má stará pečovatelka do důchodu, netrpělivě jsem očekávala, koho mi z pečovatelské služby pošlou.
Sama jsem to nezvládala
Chodit jsem mohla po dvou náročných operacích zad už jen s pomocí francouzských holí a bez pomoci jsem se už neobešla. Neměla jsem už cit ani v rukou a ztrácela jsem rovnováhu. Proto jsem se musela venku pohybovat jen na vozíku.
Trasa, která je vyznačená jako bezbariérová, v sobě skrývá spoustu nástrah, třeba jen menší převýšení z chodníku na vozovku nebo naopak. I obchody jsou sice bezbariérové, ale mezi dveřmi se z ničeho nic objeví schůdek, který nelze přejet bez pomoci další osoby.
Jednodušší bylo využívat služby pečovatelky, která mi došla nakoupit, co jsem potřebovala, nebo mi umyla okna. Moje minulá pečovatelka byla moc hodná ženská, jenže už sama dosáhla důchodového věku a na tak náročnou činnost už neměla kondici.
„Budu si muset ještě někde přivydělat, ale kde, to zatím netuším,“ povzdychla si, když jsme se spolu loučily.
Byla mi sympatická
Netrpělivě jsem očekávala její náhradu, moji novou pečovatelku. Dostavila se přesně, byla moc hezká a sympatická. Všude jí bylo plno. Hlučná a hovorná. Na konci její hodinové návštěvy mě už trochu bolela hlava.
Umínila jsem si, že ji příště pošlu na nákup, aby byl klid. Vždycky mě informovala o novinkách v bulváru a taky jsem s ní mohla prodiskutovat děj našich oblíbených seriálů. Když jsem jí podala seznam nákupu, pokývala hlavou.
„Počkala bych na pozítří, bývají velké slevy, ušetříte!“ řekla a já samozřejmě souhlasila. Peněz jsem neměla právě nazbyt, šetřila jsem na dárky pro vnoučata. Myslela jsem, že spolu dobře vycházíme, když jednou přišla místo ní jiná, její kolegyně. Prý je ta moje Zuzka nemocná.
Pomlouvala mě
„Moc se mi k vám nechtělo, když jsem slyšela, jaká jste,“ povzdechla si upřímně. A koukala, jako bych ji chtěla rovnou jednu plácnout, či co. Netušila jsem, o čem mluví. „Nespletla jste se?“ zeptala jsem se nevěřícně, ale ona jen zavrtěla hlavou.
„Nespletla. Jste přece paní Olga. Kolegyně nám denně líčí, co si s vámi užije. Říkala jsem si, že si nenechám nic líbit, ale zdáte se mi v pohodě. Tak nevím,“ přiznala a opatrně si sedla na kraj židle ke stolu, kde jsem jí přichystala kávu a pár sušenek.
Nemohla jsem uvěřit, že mě pečovatelka takhle hanebně pomlouvá. „A co ještě o mně říká?“ zeptala jsem se a uslyšela o sobě jen samé ošklivé věci. Že jsem nepořádná, arogantní a zlá. Ani šálu jsem jí neupletla. Jak bych mohla?
Vždyť si o ni řekla teprve před čtyřmi dny! Chtělo se mi plakat, ale styděla jsem se. Byla to pro mě velká potupa. Napsala jsem na ni stížnost a dozvěděla se, že jsem nebyla jedinou obětí jejích pomluv. Prostě ji bavilo škodit.
Nová je lepší
Přišla o práci a zatím si prý marně hledá jinou. I tak jsem onu pečovatelskou službu raději odřekla. Jezdí ke mně jiná, jejich konkurence. Jsou tam samá mladá děvčata, veselá a optimistická.
Bulvár je sice nezajímá, ale povídáme si o tom, co zajímavého probírají ve škole. Proč jsem se stala terčem tak podlých pomluv, jsem se nedozvěděla.
Olga H. (73), Říčany