Dcera nedokázala unést, že se ze mě stala bohatá paní s chalupou, krásným bytem a několika vkladními knížkami. Vymyslela lest s jediným cílem. Okrást mě o všechno.

Má dcera byla vymodlená, a tudíž i pěkně hýčkaná. Už jsem ani nedoufala, že se mi podaří mít dítě. Dělala mi jen samou radost a můj rozvod schvalovala.

Stála na mojí straně, přestože už od dětství měla ke svému otci blíž než ke mně. Teď jsme na tom byly stejně. Obě rozvedené a obě udřené.

Jako kamarádky

Jezdily jsme spolu i na dovolené. Stany jsme si vždycky postavily vedle sebe a měly klid na klábosení. Byly jsme spíš jako dvě kamarádky než jako matka s dcerou. Ani jedna z nás si nenašla manžela ani přítele.

Já po něm už moc netoužila a jí se nedařilo někoho ulovit. Občas nějakou tu známost měla, ale nikdy to nedopadlo dobře. Jeden se chtěl nechat vydržovat a další zase chodil do hospody. Dceři jsem se svěřovala se vším a domnívala se, že i ona se mnou.

Chtěly jsme si hledat muže

„Petro, musím stále myslet na to, co mě čeká. Počítala jsem si orientačně důchod na takové té důchodové kalkulačce, co je na internetu. Buď jsem se spletla, nebo mě čeká pěkná chudoba!“ Petra se jen hořce usmála. Myslím, že ses nespletla!

Taky jsem na to myslela, i když já mám ještě do důchodu hodně daleko.“ Vzájemně jsme se utvrdily, že si prostě nějakého toho muže musíme opravdu najít. Než jsme ale naše hledání pořádně rozjely, přišla mi obsílka. Měla jsem se dostavit k notáři.

Dědila jsem po tetě

„Stala jste se dědičkou vaší vzdálené příbuzné. Žila úplně sama a my dohledali vás jako jedinou kandidátku na dědictví,“ oznámil mi notář a položil přede mě nějaká lejstra. Zdědila jsem, po mně neznámé paní, vzdálené tetě, obrovský majetek. Chalupu a peníze.

Dle mých informací se jednalo o hodně starou dámu, osamělou a asi i hodně nešťastnou. „Máme to asi v rodině,“ pomyslela jsem si, když jsem si prohlížela její fotografie. Byla na nich mladá a krásná. Dokonce byla trochu podobná mojí dceři Petře.

Kartářka byla divná

„No to si děláš legraci!“ zvolala dcera. Proč jsi mi to neřekla hned?“ divila se. Mým důvodem byla jistota. Co kdyby to dědictví byl nakonec nějaký omyl? Byla by notně zklamaná. Byla jsem rozhodnutá jí minimálně polovinu všeho dát.

Ona ale odešla ode mě hodně rychle a já jí to neměla čas říct. Asi o týden později mi zavolala: „Pojď se mnou ke kartářce!“ Nechtěla jsem ji naštvat, a tak jsem šla. Dozvěděla jsem se strašné věci. Prý to se mnou nevypadá dobře!

Měla jsem urychleně převést celý nově nabytý majetek na někoho, komu důvěřuji. Na dceru. Nechápala jsem proč. Vždyť by i tak dědila! Odpovědí mi byl jen hluboký povzdech.

„Nerada vám to říkám, ale váš vnuk, dceřin syn, hraje na automatech a její dcera se tahá s nějakým feťákem. Ti dva nejsou připraveni nakládat s tak velkým dědictvím, kdyby se vám něco stalo.

Rozfofrují ho a zůstanou oba bez prostředků…“ Musela jsem si přiznat, že kartářka má částečně pravdu.

Náhodou jsem je vyslechla

Uznala jsem, že kdyby se mi něco stalo, bude to tak, jak kartářka předpověděla. „Tak co, zajdeme spolu k notáři?“ zeptala se mě hned před jejím bytem dcera. Bezmyšlenkovitě jsem kývla, že návštěvu notáře dohodnu. Viditelně se jí zlepšila nálada.

Doma jsem si všechno znovu v hlavě přehrávala. Jak vlastně mohla Petra vědět, co mi kartářka řekla? Vždyť u ní se mnou nebyla! Vzpomínala jsem i na další naše rozhovory a došlo mi, že něco nehraje. Šla jsem se informovat na onu kartářku.

Prý si jen pronajala před dvěma dny volný byt. Šla jsem na kartářku zazvonit. Balila si kufr, že se opět stěhuje. „Bylo to jen na chvíli!“ tvrdila. Chystala jsem se nastoupit do výtahu, když jsem uslyšela kroky. Uviděla jsem dceru. Zaťukala na dveře kartářky.

„Málem jste se tu potkaly. Musíš s sebou pohnout! Má asi nějaké tušení,“ sdělila Petře ona kartářka a podala jí kufr. Dcera se s ní evidentně znala a pomáhala jí. Ty dvě mě chtěly podvést. Připravit o majetek.

Nemohla jsem tomu uvěřit, ale jiný důvod mě nenapadl. Vlastní dcery se zmocnila závist. Prostřednictvím falešné kartářky by můj majetek asi dostala. Nebýt náhody a mojí podezíravosti!

Na lítost bylo pozdě

Ještě týž den večer jsem ji navštívila a všechno jí řekla. Neubránila jsem se pláči. Ukázala jsem Petře šek a řekla: „Mohl být tvůj. Nebýt podvodu, který jsi na mě chystala. Teď nemáš nic, a tak to ještě pár let zůstane.“

Začala mě prosit o odpuštění. Plakala a dokonce mě začala objímat. Nebylo jí to nic platné. Snad se mi podaří ji ještě trochu změnit. Ale moc mě zklamala, to už se změnit nedá.

Andrea S. (58), Vsetín