Nebyl nikdo, kdo by mi mohl poslat kytku. Byla jsem osamělá, nezadaná, stárnoucí. Přesto na mě zazvonil kurýr s velikou kyticí růží.
To si můžeme stokrát říkat, že je Den svatého Valentýna uměle sem importovaný, komerční svátek a že je nám srdečně ukradený, ale kytka je prostě kytka. A když žena dostane kytku, dotkne se to jejího srdce. Tak jako se to před lety stalo mně.
Ty květiny mně přivezl kurýr. Připadala jsem si jako dáma velikého světa, nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Někdo zazvonil, kurýr mi podává velikou kytici růží a podotýká: „Máte tam vzkaz.“ Ani jsem nedýchala. Kdo mi mohl poslat růže?
Nenapadlo mě ani jediné jméno. Byla jsem sama jako kůl v plotě, zamindrákovaná a stárnoucí. A teď najednou kytice červených růží. Zrak mi padl na tajemnou bílou obálku.
Jako tygřice
Roztrhala jsem ji, nemohla jsem se dočkat, až se dopátrám dárce. Ale v obálce jsem našla prázdný list papíru. Záhada. Nemohl to být omyl? Nemohl, protože kdosi poskytl kurýrovi moje telefonní číslo i adresu.
Prohlížela jsem květiny, třeba se vzkaz někam zatoulal, ale nebyl nikde. Dala jsem kytku do vázy a pustila jsem se do tak zoufalého přemýšlení, až mě rozbolela hlava. Kdo to jen mohl být? Z práce rozhodně nikdo.
Pracovala jsem v zahradnictví mezi samými ženami, jediným mužem byl děda Jaroslav s holí a vlasy bílými jako mléko. Přítele jsem neměla žádného, už dlouho. Bývalý přítel to rovněž nebyl, rozešli jsme se před dvěma lety, nedalo se s ním vydržet, s lakomcem.
Ten by nekoupil růži ani jednu. Leda bych měla tajného ctitele. Ale kde bych nějakého vzala? V tomhle věku, s mojí vizáží a s dvanácti kilogramy nadváhy? Leda kdyby hodně špatně viděl.
Postrčit
Hodně dlouho mi to vrtalo hlavou, a kdoví, možná mi kvůli té záhadě s pugétem vzrostlo moje nicotné sebevědomí. Přihlásila jsem se na volejbal. Dávno jsem s tou myšlenkou koketovala, ale nikdy si netroufla to uskutečnit.
Tam jsem se seznámila s jedním sympaťákem, zanedlouho se ke mně nastěhoval. „Jsem tak ráda, holka zlatá, že už nejsi sama,“ povídá mi máma.
„Samota je zlá. Bylo pro mě hrozné vídat tě smutnou. Říkala jsem si, holka je pořád sama, ani kytku jí nikdo nepřinese…“ Vytřeštila jsem oči: „To ty, mami? Tenkrát na Valentýna?“ Mrkla na mě:
„Bylo potřeba tě trochu postrčit, abys šla konečně tomu svému štěstíčku naproti.“ Vrhla jsem se jí do náruče a šeptala jí, že je ta nejúžasnější maminka na celém světě.
Zuzana (62), Karlovarsko