Když si dcera přinesla králíčka, měli jsme doma už několik let kocoura. Báli jsme se, jak toho chlupáčka s dlouhýma ušima přijme.
Byla jsem tehdy těhotná, čekali jsme druhé dítě. Aby mi manžel ulevil, vzal na víkend ke svým rodičům naši čtyřletou dcerku Milušku. Byla jsme mu za to vděčná, s malým dítětem nelze příliš odpočívat.
Proležela jsem sobotu u knihy, na klíně mi spokojeně odpočíval náš kocour Mates. Pořídili jsme si ho, když byl dceři rok, aby měla zvířátko. Měli jsme štěstí, Mates byl hodný, čistotný kocourek.
Překvapení!
Když se v neděli odpoledne vrátil manžel s dcerou domů od jeho rodičů, nesla si Miluška v náručí další malý chomáček. Radost jsem z toho neměla. Miluška dostala od mé tchyně králíčka! Byl tak maličký! Vynadala jsem manželovi, že to své matce povolil.
„Vždyť ho náš Mates sežere!“ lomila jsem rukama. „Ne, nesežere,“ plakala Miluška, „bude pořád se mnou!“ A odnesla si králíka, kterému vymyslela jméno Bobo, do svého pokojíčku.
Kde je?
Rozmíchala jsem mléko s vlažnou vodou, jak jsme to kdysi dělali našemu kocourovi, když byl ještě kotě, a lahví pro panenky s dudlíkem jsme králíka krmili. S obavami jsme odcházeli následující dny ráno z domu, králík byl v dětském pokoji, kocour v kuchyni.
Mates dobře věděl, že je u nás vetřelec, a snažil se všemocně dostat k němu. Dveře jsme zamykali, protože kocour si je uměl otevřít. Tak tomu bylo čtrnáct dní, než se stalo, že jsme dveře jednou zamknout zapomněli.
Hned, jak jsem s dcerou vešla do bytu, mě polila hrůza. Viděla jsem dveře do dětského pokoje otevřené. Miluška se s jekotem rozběhla ke králíkovi. Ten ale nebyl nikde, marně ho hledala mezi hračkami.
Všechno opakoval
Když jsme vešly do kuchyně, koukáme, že Mates leží ve svém pelechu a vedle něho králík živý a zdravý. Nejenže ho kocour nezakousl, ale láskyplně ho olizoval.
Bobo si pasoval kocoura za svou náhradní mámu, všude za ním věrně poskakoval, všechno po něm opakoval a Mates ho všechno také naučil. Kdybych to nezažila na vlastní kůži, nevěřila bych, že se králík naučí chodit na stelivo do bedýnky a žrát kočičí granule.
S manželem jsme se shodli na tom, že v těch granulích musí být seno, když králíkovi tak chutnají. Jen jedno se Bobo od Matese nenaučil nikdy – vyskočit na kuchyňskou linku. Naštěstí!
Věra (53), Příbram