Když se ohlédnu zpátky, vzpomínky na mé dětství jsou jako roztrhané střípky, které nikdy úplně nedají dohromady celkový obraz.

Přesto, i když se snažím vzpomínat, mám pocit, že někde v hlubinách té minulosti je stále něco, co mi uniká. Měla jsem rodiče, kteří mě milovali. Svět se změnil tak náhle, když jsem je ztratila jako malá. Byla jsem dítě, ale na to nikdy nezapomenu.

Den, kdy se zastavil čas

Bylo mi šest, když rodiče zemřeli. Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera, přesto uplynulo tolik let. Byl to obyčejný podzimní den, kdy jsem si hrála venku se svou sestrou.

Měly jsme se vrátit domů na oběd, ale když jsme otevřely dveře, ucítila jsem, že něco není v pořádku. Můj otec ležel na zemi a moje maminka stála vedle něj.

S očima prázdnýma jako nebe před bouřkou. „Maminko, co se děje?“ zeptala jsem se jí, ale ona nic neřekla. Tatínek se nehýbal a já tušila i v tom raném věku, že se něco změnilo.

Čekala jsem na ně

Jakoby i moje srdce přestalo bít, když se otec už neprobudil. Maminka byla v šoku. Než jsem to zpracovala, stala jsem se sirotkem.

Maminka to nezvládla a spáchala sebevraždu. Pamatuji si, jak jsem se dívala na jejich prázdné místo u stolu a čekala, až se vrátí. Marně.

Samota mezi cizími

Po jejich smrti jsme šly se sestrou k babi a dědovi. Byli milí, přesto to nebyli moji rodiče. Cítila jsem jejich lásku, ale zároveň jsem věděla, že už nikdy nebudu mít tu rodinu, jakou jsem měla předtím a jakou měly jiné děti.

Otec a matka byli mými hrdiny, moji ochránci, kteří mě nikdy nenechali ve strachu. Bez nich jsem zůstala sama.

Navždy ztracená v tichu

Ano. Ticho po rodičích zůstalo. Vzpomínky na naši rodinu, na naše rozhovory, smích a tiché noci, kdy jsme všichni seděli u stolu, se najednou tak vzdálily a já jsem si říkala, jestli to byla někdy pravda.

Tak málo času jsme na sebe měli a já neskrytě záviděla ostatním dětem, že mají své rodiče. Teď, když jsem stará, a když se dívám na své vlastní děti a vnoučata, vím, že už nikdy nebudu úplně stejná.

Mám svou rodinu, lásku, ale někde v mém srdci zůstala prázdnota, kterou žádný čas nezaplní. Ta ztráta mě provází po celý život.

Marie V. (75), Brno