Mé schopnosti se spustily najednou a nečekaně. Až do té doby jsem netušila, že nějaké mám. Pod stromeček jsem dostala vykládací karty vlastně původně z legrace.

Jako dítě jsem si ráda hrála se kartami. Měli jsme doma takové ty klasické žolíkové. Snažila jsem se je vykládat, věštit budoucnost, předpovídat různé události, lásku a hlavně, kdo bude zkoušený ve škole. Nikdy mi to nevyšlo. Ani jednou!

Tak jsem časem od tohoto mého koníčku ustoupila a přestala ho pokoušet. Na věštění jsem prostě talent neměla. Bylo mi to líto, ale každý nemůže mít schopnosti na všechno. Tím jsem se utěšovala. Přesto mě ale bavilo číst knihy o ezoterice.

Když jsem byla dospělá začala jsem chodit k různým věštkyním a záviděla jim jejich schopnosti. Čas utíkal, vdala jsem se, měla dvě děti, a také se oženil můj mladší bratr. I jemu se narodilo dítě. Švagrová Linda byla fajn.

Docela jsme si rozuměly, a tak jsme často s celou rodinou trávili volný čas − nejčastěji na naší rodinné chalupě na Šumavě. Tam se to taky jednou profláklo. Už ani nevím, kdo to tehdy Lindě řekl, že jsem byla v dětství nadšenou kartářkou. Všichni se tomu smáli, protože věděli, jaký jsem byla snílek bez talentu.

Vtipný dáreček

A tak nebylo divu, že jsem se dočkala patřičného dárku pod stromeček. Švagrová mi dala vykládací karty. Všichni se tomu smáli, až se za břicho popadali. Abych nezkazila legraci, karty jsem rozbalila s tím, že budu tedy vykládat − a kdo se hlásí jako první.

Samozřejmě to byly děti. Povídala jsem jim hotové pohádky o tom, jak se jim bude v následujícím roce náramně dařit, budou mít ve škole krásné známky a úspěch ve sportu. Občas jsem na některé dítko udělala přísný kukuč, protože jsem věděla, kde je jeho slabina.

Brala jsem to jako hru. Jenže pak se ozvala švagrová, že by chtěla ode mě taky výklad. Ať jí prý povím, jestli druhé miminko, které s mým bratrem čeká, bude holčička, nebo chlapeček. Nechala jsem ji zamíchat karty a pustila se do vykládání…

Karty mi zpočátku, jak jsem je kladla vedle sebe, nic moc neříkaly. Ostatně jako vždycky!

Dávej pozor!

Jenže pak jsem se najednou zarazila. Jedna karta, která výkladu kralovala, mi přišla děsivá. Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Mráz mi přeběhl po zádech a čím déle jsem se na ni dívala, tím mi přišlo to složení karet zlověstnější.

Najednou jsem slyšela sama sebe, jak říkám, že tam to druhé dítě nevidím. Slzy se mi přitom draly do očí. „Dávej na sebe pozor!“ opakovala jsem švagrové stále dokola jako hrací strojek. Úsměv z tváře pomalu mizel i Lindě.

Nastalo dusivé ticho, které přerušil až bratr. „To jsou ale nesmysly!“ řekl a začal se smát. Já jsem pak dostala vynadáno od své matky, co jsem to řekla. Jenže ona to byla pravda! První moje věštba která se vyplnila. Bohužel.

Dva dny nato Linda uklouzla na náledí, upadla a v nemocnici potratila. Od té doby jsem raději karty nevykládala. Ale nikdo se už mým věšteckým schopnostem nesměje.

Anna (57), Benešov