Se Slávkem jsme si žili spokojeně, mimo jiné i díky restitucím. Zrekonstruovali jsme statek a svorně se těšili na děťátko.

Peníze, to v naší rodině nikdy nebyl problém. Ale rozhodně mi není co závidět. Když řeknu, že peníze nejsou to nejdůležitější, budete se tomu smát. Zní to jako milionkrát omletá fráze, ale je to vlastně pravda. Vdala jsem se za boháče, aniž jsem to tušila.

S klidným svědomím prohlašuji, že o mně nemůže živá duše tvrdit, že jsem zlatokopka. Když jsem si Slávka brala za manžela, v šatech, které vypadaly jako ušité ze záclony, on sám vězel ve špatně padnoucím kvádru po tátovi.

Na svatební oběd jsme šli do restaurace čtvrté cenové skupiny na guláš a pivo, ženám se podávala griotka nebo vaječňák. Ale byla velká legrace a vzpomínám na to ráda.

Když si prohlížím černobílé svatební snímky z krabice pod postelí, usmívám se, někdy se i směju nahlas. Teprve v devadesátých letech jsem zjistila, že se mi povede jako nějaké hraběnce. Peníze se jen hrnuly.

Slávkově rodině, někdejším velkým sedlákům, vrátili kdeco, mlýny, statky, lesy, pole, z nichž mnohá se měnila ve stavební pozemky, rybníky. Zírala jsem na to jako ve snách. Je tohle vůbec možné?

Já, která jsem odmaturovala s odřenými lokty a poté pracovala jako servírka nebo pomocná administrativní síla v autoservisu, jsem najednou nóbl dáma. Byla jsem z toho celá pryč. Štěstěna mi konečně ukázala svou tvář.

Dřevěná kolébka

Časem se ukázalo, že to tak růžové zase není. Slávek běhal od jednoho k druhému, tvrdil, že o majetek je potřeba se starat, jinak o něj člověk přijde. Vídali jsme se nanejvýš v neděli, a to ještě ne každou.

Z jednoho ze statků jsme si vytvořili luxusní bydlení, ale práce bylo jako na kostele. To byl zase můj úkol, hlídat řemeslníky, koordinovat práce, zařizovat a zvelebovat. Naštěstí mě to neuvěřitelně bavilo a byla jsem v tom dobrá.

„Mělas být bytovou architektkou,“ říkával mi Slávek. To byly ještě krásné časy. Byli jsme mladí a plní nadějí a iluzí. Těšila jsem se, až vilu s obrovskou zahradou zaplníme dětmi. Nepřicházelo však ani jediné. Zkusili jsme všechno.

A právě tady se ukázalo, že i peníze někdy selhávají, že jsou situace, kdy ztrácejí moc, jako by se, jak v pohádkách, proměnily v suché listí. Dětský pokojíček byl pro miminko kompletně připravený.

Byla tu postýlka s nebesy, dřevěná kolébka vyřezávaná místním lidovým umělcem, vyleštěné parkety, na stěnách obrázky princezen, čertů a draků, namalované našim kamarádem, akademickým malířem. Roztomilý bílý nábytek dovezený ze Švýcarska. Hračky. Nic nechybělo. Jenom to miminko.

Chlapeček

Po dvanácti letech, kdy jsme vyzkoušeli veškeré dostupné možnosti, jsme se rozhodli pro adopci. Přinesli jsme si domů nádherné šestinedělní miminko, rozkošného chlapečka.

Bylo mi známo, že adopce s sebou nese rizika, zároveň jsem doufala, že v našem případě bude platit, že risk je zisk. To se bohužel nestalo. Ráda bych zdůraznila, že jsme syna milovali jako vlastního, měl nejen zbožňující rodiče, ale i babičky a dědečky.

Všichni z něj byli celí pryč. Zahrnuli jsme ho veškerou láskou, jaké jsme byli schopni. Krátce poté, co oslavil sedmnácté narozeniny, nás s pomocí kamarádů vykradl.

Vzali spoustu cenností, šli najisto, náš chlapec přesně věděl, kde mám šperky, kde jsou peníze, kde drahé sportovní vybavení, obrazy, které stojí za hřích, či elektronika. K jejich cti nutno podotknout, že aspoň nic nerozbili.

Trvalo to dlouho, měsíce, než jsme si připustili, že to udělal náš Patrik. Nejdřív nás to ani ve snu nenapadlo. Možná ani policisty. Ti se pak vraceli a leccos naznačovali, až přišli s nezpochybnitelným důkazem. Patrik prodal v bazaru můj náhrdelník. Těžko vylíčit, jak moc to bolelo.

Prázdný život

Nějakou dobu trvalo, než jsme se přes vše dokázali přenést a říct: „Patriku, my ti odpouštíme. Skálopevně věříme, že toho lituješ a že už to nikdy neuděláš.“ Dlouho jsme s ním mluvili.

Argumentovali, že se s námi má přece dobře, může studovat, cokoli se mu zachce, cestovat kamkoli. Patrik byl však všechno, jen ne studijní typ. Více než cestování ho bavili pochybní kamarádi.Když mu bylo devatenáct, utekl.

Opustil školu před maturitou a krádež zopakoval, vzal si spoustu cenností a zmizel. To už manžel hovořil o do nebe volajícím nevděku a také můj táta naznačil, že tohle se už nejspíš nezmění. „Dědičnost nepřechytračíš,“ řekl mi.

„Můžeš být třeba anděl, vychovatel jako Jan Ámos Komenský, ale s geny si neporadíš.“ Nebudu líčit, kolik dnů a nocí jsem proplakala. Přišla jsem o milovaného syna, můj život byl najednou prázdný jako nádraží po půlnoci. Nebylo, čím ho zaplnit.

V tomto ohledu ani peníze nic nesvedou. Když mě muž vzal do Karibiku, byla jsem tam stejně nešťastná jako doma v jižních Čechách. Někdy v té době nás vykradli potřetí. Kdybychom bývali věděli, kde se schovává náš syn, policii bychom to řekli.

Takový jsme měli vztek. K našemu úžasu se zanedlouho policisté ozvali, že chytili pachatele, ale Patrik to nebyl. V duchu jsem se mu omluvila. Byl to jakýsi impulz, abychom se pustili do pátrání. Jeho výsledek byl k neuvěření. Patrik žil spořádaným životem a pečoval o těžce nemocnou přítelkyni.

Náš syn

„Mami!“ vlétl mi do náruče, když jsme u oprýskaného, zanedbaného činžáku zazvonili. Dlouho, předlouho jsme se objímali. Jeho dívka ležela v posteli pod špinavou přikrývkou, kašlala a naříkala. „Jana je nemocná,“ těžce si Patrik povzdechl.

„Je to moje životní láska.“ A šeptem dodal: „Jen se moc bojím, že ji ztratím.“ Se Slávkem jsme si vyměnili překvapený pohled. Byli jsme přesvědčeni, že je náš adoptivní syn nekonečný sobec, který myslí jen na sebe a na svoje povedené kamarádíčky.

Ale že dokáže takhle milovat a obětavě o někoho pečovat, to by nás bývalo nenapadlo. „Musí okamžitě do nemocnice,“ rozhodl můj muž. „Odvezeme ji. Teď hned.“ Dívka se nebránila, byla na to příliš zesláblá. Patrikovi zvlhly oči.

„Udělal jsem vám tolik zlého, choval jsem se jako ten nejpodlejší had, a vy mi ještě pomáháte. Ani si neumíte představit, jak moc se stydím.“ Odpověděla jsem zajíkavě: „Jsi přece náš syn, Patriku.“

Vykulil oči: „I po tom všem? I po tom všem, co jsem vám provedl, jsem váš syn?“ Můj manžel bez váhání odpověděl: „I po tom všem.“ Pohlédla jsem na něj s obdivem a znovu si uvědomila, že jsem se kdysi dávno vdala za opravdového chlapa. Vzala jsem ho za ruku a stiskla ji.

Slibuji

To, co se následně dělo, sblížilo vlastně i nás dva se Slávkem. Zachoval se laskavě, charakterně, tím víc jsem si ho vážila. Měl právo Patrika nenávidět za všechny ty zrady, přesto jej znovu zahrnul láskou, stejně jako jeho přítelkyni.

Její diagnóza byla zlá, když jsem ji vyslechla, rozbušilo se mi srdce. Patrik si schoval obličej do dlaní. „Uděláme všechno,“ ubezpečil ho můj Slávek, „úplně všechno, aby se z toho Jana dostala.“ A držel se svých slov.

Z nemocnice, kde mladou ženu několikrát operovali, jsme ji převezli rovnou do našeho domu. Dostala svůj pokoj, který jsme vybavili polohovacím lůžkem a dalšími nezbytnostmi. Najali jsme ošetřovatelku.

Když se Janin stav zhoupl k horšímu a ona se už málem loučila, Slávek řekl: „Ne, Janičko. Slibuji, že to přežiješ. Máme tě tu všichni tolik rádi, že ti prostě nedovolíme odejít.“

Lékaři krčili rameny a ani už netrvali na převozu do nemocnice. Z toho jsme pochopili, že došlo na lámání chleba. Bylo to velmi zlé.

Vítězství je naše

V onu kritickou noc jsme se shromáždili kolem Janiny postele a drželi se za ruce. Ošetřovatelka, která tu s námi také seděla a pletla, si nás s úsměvem prohlížela a poznamenala, že už dlouho neviděla tolik milující rodinu.

Když ráno Jana otevřela oči, bylo to dobré znamení. Chytila jsem ji za ruku a zašeptala: „Kdysi jsem byla nešťastná, že nemůžu mít děti. Ano, tak jsem byla bláhová. A teď mám syna a dokonce i dceru.“ Poté ta těžce zkoušená mladá žena usnula.

Krize pominula a lékaři začali mluvit o zázraku. My jsme ale tušili, že tak mocné semknutí rodiny proti zlým silám prostě ta zákeřná zubatá nemohla porazit. Naše Janička se uzdravila dokonce natolik, že se teď s manželem radujeme z krásné vnučky.

Už dlouho je mi z pohledu na krásnou rodinu mého syna dobře u srdce. Vybrali jsme si tehdy dobře. A jsem ráda, že umím odpouštět.

Věra (60), jižní Čechy