Starala jsem se o ni z lítosti. Stará paní, která byla na všechno sama. Se vším jsem jí pomohla, ale nenapadalo mě, že může být tak zlá a falešná.
Moje radost neznala mezí, když se mi konečně podařilo vyměnit svůj velký byt za malý a levnější. Ne o moc, ale každá stovka je v důchodu dobrá.
Byla mi sympatická
Koupila jsem si i nový nábytek, světlý a modernější. A taky nové spotřebiče, moje staré už dosluhovaly. Připadala jsem si jako nějaká královna. Vše krásné a nové. Se sousedkou jsem se seznámila skoro hned, přišla mě přivítat a potřást rukou.
Byla mi od pohledu sympatická. Taková pohádková babička. Na hlavě bílý drdůlek a na krku zlatý řetízek s perličkou. Oblečená byla v tmavě modrých šatech s bílým háčkovaným límečkem.
Líbil se mi i její vysoký věk, protože jsem měla obavy z nějaké rodiny s malými dětmi. To nikdy nevěstí nic dobrého.
Pořád něco chtěla
Pláč, hluk, kamarádi a nepořádek na chodbě. Takhle bude vedle mě bydlet spořádaná babička a já budu mít klid. S tím klidem jsem se trefila, ale co se týče ostatního, ani trochu. Ta moje babička byla totiž velmi osamělá, bezmocná a taková smutná. Zkroušená!
Moc jsem ji litovala a snažila jsem se jí nějak pomoct. Zprvu se ostýchala, ale později si dala říct. Neuplynul týden, kdy bych ji nevezla svým obstarožním autem na nějaké lékařské vyšetření. A taky jsme spolu pravidelně jezdily na nákupy potravin.
Ale nezůstalo jen u nich. Moje babka stále něco potřebovala. Nějaké to oblečení, věci do domácnosti nebo taky záclony a koberec.
Bylo toho víc
„Přišel mi katalog domácích potřeb, měli v něm takový hezký pekáček,“ oznámila mi nenápadně a dodala: „Kdybyste chtěla, mohly bychom se tam jet podívat třeba hned teď!“ Neměla jsem čas, ale bylo mi trapné ji odmítnout.
Byla nevděčná
Takhle to šlo asi půl roku a já začínala být z jejích rostoucích nároků přece jen trochu rozladěná. „Kdy tohle skončí?“ říkala jsem si, když jsem na dveřích našla nalepený lísteček, zda se nepojedeme podívat na místní trhy se zeleninou.
Nejraději brzy ráno v sobotu. Prý mají levnou mrkev. Tak ať nám ji nevykoupí!“ Tak koukám, že už vás naše babi taky pěkně zapřáhla, co?“ zeptal se mě jeden z mých dalších sousedů a vědoucně se na mě usmál.
„My už jsme to poznali snad všichni, ale chtěli jsme, abyste ten teror zažila na vlastní kůži. A víte, co o vás říká?“ ptal se a já zvědavě zavrtěla hlavou. „No, že jste pěkná semetrika a o všechno se vás musí prosit dvakrát. Jo, a prý si za všechno necháváte zaplatit!“ dodal.
Zasloužila si odvetu
Naštvalo mě to. Urazilo a taky zklamalo. Takový nevděk! Hned jsem šla na ni zazvonit a převyprávěla jsem jí obsah rozhovoru se sousedem. Ani se nesnažila zapírat. Naopak. Zaujala bojovný postoj s rukama v bok a spustila, že ona nikdy nelže!
Jen jsem mávla rukou. Ale měla po pomoci. Už jsem jí nehodlala sloužit ani minutu. Jak jí ale za ten nevděk dát alespoň malinké ponaučení? Pozvala jsem k ní sociálku. Chodí k ní úřednice každý týden a stráví u ní skoro celé dopoledne.
Řeší totiž její kritickou sociální situaci! Ať si moje sousedka pěkně užije společnosti a hoštění. Jistě si na mě ještě ráda vzpomene!
Alice H. (68), Sušice
