Zvláštní postava a zamčený hřbitov mi připravily strašidelný zážitek, na který nikdy v životě nezapomenu.
Nikdy jsem neměla hřbitovy ráda, už jako malá jsem se tam cítila stísněně. Ale musela jsem tam s mámou chodit pravidelně – na Dušičky i o Vánocích.
Když jsem dospěla, řekla jsem mámě, že ráda zavzpomínám na babičku s dědou zapálením svíčky, ale doma, hezky v klidu. A od té doby mě tam naštěstí nikdo nenutil. Až do loňska…
Na hřbitov padla mlha
Máma byla po operaci, navíc ulehla s virózou a těžce nesla, že se na hrob rodičů nedostane. A tak jsem nakonec souhlasila. „Dobře, zajdu tam zítra po práci.“ Chtěla jsem se vyhnout víkendu, kdy tam proudí davy lidí.
Teď zpětně si říkám, že by to bylo určitě lepší řešení a nemusela bych prožít ten děsivý zážitek. Bohužel jsem si neuvědomila, že se stmívá tak brzy. Na hřbitov padla navíc mlha a já začala panikařit.
I když jsem mámě tvrdila, že si pamatuji, kde hrob leží, ztratila jsem se. Hřbitov je rozlehlý a já jsem se nedokázala zorientovat. Všechny ty řady náhrobků a cestičky zasypané spadaným listím mi připadaly stejné.
Mlha začala houstnout a na několika hrobech hořely svíčky. Začal mi běhat mráz po zádech. Došlo mi, že jsem asi už na hřbitově sama, a to děsivé ticho mě dusilo.
Hrob mladé dívky
Vzdala jsem hledání rodinného hrobu a snažila se dostat co nejrychleji pryč. Cestou mi padl do oka hrob s několika svíčkami poskládanými do tvaru srdce. Na kameni bylo vytesáno jméno dívky, která se narodila ve stejný den jako já a dožila se jen dvaceti let.
Úplně mě zamrazilo. Přemýšlela jsem, co ji mohlo potkat, když jsem si koutkem oka všimla na konci cesty obrysu postavy. Nejspíš návštěvník, který nechal návštěvu také na poslední chvíli. A tak jsem se rozhodla postavu následovat.
Doufala jsem, že mě dovede k východu. Jenže po několika krocích mi postava zničehonic zmizela z dohledu. Vypařila se jako pára nad hrncem. Zavolala jsem: „Je tu někdo?“ Žádná odpověď. Byl to strašidelný pocit.
Srdce mi bušilo jako o závod a musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout, abych se uklidnila. Když jsem konečně celá zpocená a vyděšená dorazila k východu, zjistila jsem, že brána už je zamčená. Zoufale jsem lomcovala klikou.
Vytáhla jsem z kabelky mobil, že si zavolám pomoc. Ale jako na potvoru se po pár vteřinách vybil. Ocitla jsem se v pasti, sama na hřbitově zahaleném do mlhy a tmy.
Utíkala jsem rychle domů
Musela jsem najít jinou cestu ven. Po několika pokusech jsem se konečně vyškrábala na kamennou zeď a seskočila na druhou stranu. Když jsem dopadla do hromady listí, vydechla jsem úlevou.
Měla jsem zablácené kozačky, roztržené silonky a odřená kolena, ale vůbec mi to nevadilo. Hlavně že už jsem mohla utíkat odtamtud pryč.
Iveta B. (55), Ostrava
