Od dětství jsem posedlá touhou žít na samotě uprostřed přírody. Nikdy bych nevěřila, že za to může moje vzpomínka na minulý život.

Od dětství mě to táhne do hor, kde je zima, dramatická krajina s vysokými štíty. Kdykoli jsem se dostala do takové oblasti, dokázala jsem celé hodiny sedět někde na výšině a dívat se dolů z vysokých skal.

To jiní lidé nedokázali pochopit, často trpěli závratí, takový pocit jsem já neznala. Byla jsem od dětství jako kamzík, ráda jsem se šplhala po srázech. A taky jsem byla vždycky hodně otužilá.

Všude mi bylo teplo a v zimním období se mi zdálo, že je v každé místnosti přetopeno. Přitom moje rodina k tomu dispozice neměla, což bylo zvláštní. Žádní otužilci v našem rodě nikdy nebyli.

Přišel sen

Když jsem se provdala a čekala své první dítě, přišel zvláštní sen, který mě pronásledoval. Seděla jsem v něm na saních, které táhli sobi, a jela jsem na lov se svým otcem. Viděla jsem různá zvířata, hlavně lední medvědy.

Prosekávali jsme led a chytali ryby, aby byla polévka. A ten silný vývar jsem pak pila a později kojila své tři děti. Jako pravá skandinávská Laponka! Bydleli jsme s mým mužem v jakémsi iglú.

Sen byl tak živý, že jsem se z něho vždycky probudila a nemohla uvěřit, že žiju uprostřed Evropy. Bylo mi moc líto, že tam − na severu − nejsem. Tam jsem se totiž cítila doma a šťastná!

Dítě promluvilo

Když se mi narodil Viktor, přestal se mi ten bláznivý sen zdát. Už bych bývala na něj zapomněla, kdyby se nestala velmi zajímavá věc. Našemu Viktorkovi byly tři roky, když jsme prvně s manželem vyrazili do Krkonoš a náš malý Viki se prvně postavil na lyže.

Ze sněhu a zimní krajiny byl nadšený. Rozhlížel se kolem sebe a celý zářil. A pak mi najednou jeden den povídá: „Maminko, pamatuješ? To je jako tenkrát, když jsem já byl tvůj táta! Jak jsme chytali ty ryby!“ Ta slova mi budou znít v hlavě navždy.

Zuzana (60), Jičín