Byl to jeho oblíbený film a oblíbená hudba. Na jeho pohřbu se najednou rozezněla. Nikdo ji ale údajně nepustil. A pak se to zopakovalo doma.

Do smuteční síně se nahrnulo hodně lidí. Dědu znala celá vesnice a jako nejstarší, do nedávna žijící občan vesnice, vešel ve známost i pro ty, kteří se přistěhovali do novostaveb relativně nedávno. Stál jsem v přední řadě hostů, oděných do černého.

Děda zemřel na infarkt v devadesáti sedmi letech. Až do posledních dnů jezdil téměř denně do nedalekého města na kole. Jako kapelník nádražní kapely ještě v osmdesáti letech hrál na klarinet.

Babičku přežil o celých třináct let. Byl jsem ponořený do vzpomínek, když se síní rozezněla hudba. Ale nebyla vůbec smuteční.

Western

Nejoblíbenější píseň mého dědy. Hudba z westernu Sedm statečných. Děda ten film a stejně tak i hudbu miloval. Když jsem onen film viděl poprvé, byl jsem okouzlen. Americká klasika, patřící do zlatého fondu světové kinematografie.

Hudbu složil Leonard Bernstein a stala se neodmyslitelným doprovodem filmu. I když bylo natočeno několik pokračování, nikdy nedosáhly zdaleka takové filmové virtuozity.

Ještě naposledy?

Pohřební raut se konal u nás doma. Byli pozváni jen nejbližší příbuzní a paní starostka. Povídalo se mezi obloženými chlebíčky o všem možném. Téma bylo dopředu dáno: Co všechno náš děda dokázal! Náhle se ozvala hudba. Z ničeho nic! Prostě jen tak.

Přerušila všechny hovory, neboť zněla hodně nahlas. Šel jsem se k místu, odkud tóny zněly. Děda tam měl vystavený svůj první kotoučový magnetofon, ještě ze šedesátých let. Značka Pluto. Léta na něm už nikdo nic nepouštěl.

Ležel tu na římse krbu jako technická památka. Nikdo ani nevěděl, jestli vůbec ještě hraje. Ukázalo se, že ano! Ale magnetofon nikdo z přítomných nepustil. Kotouče odvíjely pásku, která byla zhruba uprostřed své délky.

Pokojem se linula hudba z filmu Sedm statečných. Rozhlíželi jsme se vzájemně po sobě a pokoušeli se obvinit někoho z přítomných. Magnetofon hrál nahlas. Děda byl ke konci svého života nedoslýchavý, proto hudbu nijak netlumil.

Melodie dohrála, a nikdo si nedovolil magnetofon vypnout. Když hudba skončila, magnetofon se sám od sebe vypnul. Kotouče se zastavily a rozhostilo se dlouhé ticho.

Nikdy víc!

Můj otec se všem omluvil a začal magnetofon zkoumat. Byly v něm staré baterie. Musely být už dávno vybité. Mechanika ale fungovala, jako by byl přístroj nový. Teprve dlouho poté, co hudba dohrála, se společnost začala znovu bavit.

Magnetofon už nikdy nebyl spuštěn, když jsem se o to pokoušel, mlčel. Kotouče se nehnuly a magnetofonová páska byla mrtvá. Dodnes jsem přesvědčen, že se s námi přišel děda ještě rozloučit do našeho domu. Pustit si ještě jednou, naposled hudba, kterou miloval. Sedm statečných!

Petr (58), Pardubice