Ta stará horská chata mě už od začátku děsila. Tušila jsem, že s ní není něco v pořádku. Strávila jsem v ní jednu jedinou noc. Poznala jsem, že duchové existují a rádi škodí.

Z naší rodiny nikdo na duchy ani jiné nadpřirozené bytosti nevěřil. Můj partner ale byl tajemným jevům nakloněný. Měl ve své rodině hned několik příbuzných, kteří se záhadami zabývali − strýc byl léčitel a neteř se zabývala výkladem karet.

Od té doby, co jsem s manželem žila, musím říct, že tyto jevy přitahoval. Do té doby se v mém životě nedělo nic!

Ponuré místo

Nikdy nezapomenu na naši první dovolenou na jedné horské chatě v Krkonoších. Byla prastará. Také její zařízení bylo starodávné, včetně velkého krbu v restauraci.

Všude tam po stěnách visely předměty z chalup našich babiček a prababiček, které tomu prostoru dávaly ještě více ponurý náboj. Působilo to na mě, když jsme tam přijeli, hodně depresivně. Vůbec se mi na té chatě nelíbilo.

Honza tam byl ale nadšený, tvrdil, že do této chaty jezdil s rodiči od dětství a má to tam rád. Proto chce, abych to místo také poznala − včetně jeho majitelů. I to byli divní lidé. Horalé ošlehaní větrem, kteří byli hodně svérázní. Nedívali se na mě moc přátelsky.

Stíny na stěnách

Zatímco si s nimi můj Honza nadšeně povídal a vzpomínali na jeho dětství, já seděla u krbu a přemítala, že bych raději byla v našem pokoji. Dívala jsem se do ohně, abych se nemusela dívat na ty dva majitele, kteří mě očividně nemuseli.

Při tom dlouhém zíraní do plamenů mi začaly najednou tančit před očima zvláštní obrazce. Měnily se v obličeje a ve zvířecí tlamy. V jednu chvíli jsem zaslechla dokonce syčení, nevím, odkud přicházelo, ale bylo těsně u mého ucha.

Už jsem to nemohla vydržet, nakonec jsem vyskočila a řekla Honzovi, že jsem děsně unavená a chce se mi spát. A že se v tom našem pokoji sama bojím. Chtě nechtě se rozloučil a odkráčeli jsme do našeho hnízdečka lásky.

Jakmile jsme ulehli vedle sebe do postelí a zhasli, začaly vrzat parkety, Staré dřevo, které pracuje, říkal Honza. Jenže to byly naprosto jasné kroky. Chodily po pokoji a občas se zastavily u naší postele a slyšela jsem něčí dech. Někdo v našem pokoji byl.

Když Honza rozsvítil, komíhaly se podivné stíny na stěnách. Čekala mě nejhorší noc v mém životě. Když jsem začala usínat, někdo ze mě začal stahovat peřinu. Nejprve jsem si myslela, že to dělá Honza. Možná schválně.

Sem už nikdy!

Jenže on usnul, dokonce chrápal, a dělo se mi to pořád. Došlo to tak daleko, že jsem křečovitě držela peřinu u své brady. Nakonec jsem únavou usnula. Uprostřed noci mě probudilo nepříjemné dloubání do žeber. Kdosi stál vedle naší postele. Byla to žena.

Její tmavý stín. Nemohla jsem se hrůzou ani pohnout, ani promluvit, a můj přítel spal jako dřevo. Do rána jsem nezamhouřila oči. Všechno to přestalo za svítání. Ráno jsem se sbalila a odjela. Sama, autobusem. Dlouho jsme s Honzou kvůli tomu spolu nemluvili.

Iveta (59), Domažlice