Utekl dříve, než jsem stačila porodit syna. Dceři byly necelé čtyři roky, když jsem se vášnivě zamilovala do dvaadvacetiletého mladíka.
Mně už táhlo na třicítku a zoufale jsem toužila po lásce. Nevyšla mi ani tentokrát a já se ocitla se dvěma dětmi úplně sama. Všichni mi říkali, že dělám obrovskou chybu, ale já nedbala. Láska mi zaslepila oči. Vydrželo nám to spolu jen půl roku.
Odešel stejně jako přišel. Rychle a bezohledně. Sebral se a zmizel, aniž by se rozloučil. Na život bez muže jsem už byla zvyklá. Dceru jsem si pořídila za svobodna a ani jsem nedoufala, že si mě její otec vezme. Jenže já tehdy moc toužila po dítěti!
Toužila jsem po lásce
Rodiče si snad ani nevšimli, že se jim narodila vnučka. Pojmenovala jsem ji Maja. „A to ho ani nebudeš nějak přes soud žádat o alimenty?“ ptala se kamarádka na otce mojí dcery a já jen krčila rameny.
Neuvedla jsem ho ani do rodného listu a napsala, že je otec neznámý. Být sama s dítětem bylo těžké, ale moje Maja mi to všechno vynahradila. Měla jsem tehdy pronajatou jednu místnost, byla levná a s penězi jsem vyjít dokázala. Jen láska a blízkost milované osoby mi scházely čím dál víc.
Moc jsem ho milovala
Potom jsem potkala Milana. Krasavce jako z nějakého italského seriálu. Úzký nos a lehce zvlněné rty, snědá pokožka a široká ramena. Mohla jsem na něm oči nechat. Stali se z nás milenci a já bych mu snesla modré z nebe, stačilo jen kývnout.
Nabažil se mě za necelého půl roku a odkráčel k jiné. Až po jeho odchodu jsem zjistila, že s ním čekám dítě. Bylo to jedno, stejně by odešel, byl už prostě takový.
„Je jako motýl, co létá z květu na květ,“ trefně poznamenala kamarádka a ukázala si na čelo, zda jsem normální. Prý se chovám jako blázen a měla bych dospět. „Kolik těch dětí chceš mít, než ti dojde, že děláš chybu?“ ptala se.
Syn se narodil předčasně a měl spoustu zdravotních problémů. Byla jsem na dně. Odnesla to ta nejnevinnější osoba. Moje dcera. Neměla jsem na ni vůbec čas.
Bylo to moc těžké
Pořád jsem jen chodila s malým Románkem na nějaká vyšetření a pracovala, abych je oba uživila. Bydleli jsme všichni stále v té jedné místnosti a bylo nám hodně těsno. Můj život se změnil v jedno velké peklo.
Byla jsem chronicky nevyspalá, bez peněz a bez nálady. Nemohla jsem občas dětem koupit ani kilo pomerančů. Šunku dostali jen oni dva a čokoládu jsem dělila napůl. Oblečení mi sháněla kamarádka z druhé ruky, měla hodně kolegyň s malými dětmi.
Dokonce mi od nich pořídila i kola a brusle. Nebýt její pomoci, vůbec nevím, jak bych přežila. Rodičům jsem měla hodně za zlé, že se o svoje vnoučata vůbec nezajímají, natož aby jim koupili něco k narozeninám.
Bála jsem se o ni
Roky utíkaly a já na svůj soukromý život úplně rezignovala. Když mi dcera oznámila, že má vážnou známost, zpozorněla jsem. „Abys nedopadla, Majo, jako já. Dávej si pozor!“ varovala jsem ji. Tak moc bych si přála, aby alespoň ona byla v životě šťastná!
„Neboj se, mami, jsem v bezpečí. Můj přítel je sice o dost starší, ale moc mě miluje a já jeho!“ ujistila mě a hned navrhla, že ho pozve na návštěvu, abychom se seznámili. Když přišel na nedělní oběd, nezmohla jsem se na slovo a on taky ne.
Zírali jsme na sebe jako na zjevení. Byl to můj Milan, otec mého syna! Starší, ale stále krásný, jako z italského seriálu. Jen už by nehrál floutka, ale spíš nějakého bankéře či lékaře. Po trapné chvilce mlčení jsem ten zmatek uvedla na pravou míru. Vše jsem dceři vysvětlila a taky jsem jí ukázala fotografie.
Snad vše dobře dopadlo
Milan se teprve nyní dozvěděl, že má syna a chodí s jeho nevlastní sestrou! Dcera se dle mého očekávání ani nenaštvala, ani nezhroutila. Prý se to stává! Potom se rozesmála.
„A mami, to ještě nevíš, že čekáme s Milanem dítě!“ Z Milana se stal vzorný otec a ze mě vzorná babička.
Jen můj syn Milana zatím nepřijal. Prý mu jeho chování ke mně nemůže odpustit. Já ho trochu chápu. Je to zvláštní, ale všechno se dá překonat, i podivné situace, které život přináší.
Jana R. (56), Jindřichův Hradec
