Neviděla jsem ho snad třicet let a skoro vůbec se nezměnil. Stále ten stejný kluk s udiveným pohledem a nesmělým úsměvem. Stále přede mnou a já nevěděla, jak se zachovat.

Mám se zlobit nebo se mu vrhnout do náruče? Oslovil mě před mým domkem a v ruce držel kytku. Žádné honosné růže s mašlí a lesklým papírem. Jen malou kytičku růžových gerber, mých nejmilovanějších květin. Pamatoval si to z minulosti, nebo to byla jen náhoda?

Přinesl mi kytičku

Poznala jsem ho okamžitě. Ani na chvíli jsem nezapochybovala, že je to on. Můj Michal! S nikým jsem si ho nemohla splést, přestože jsem ho řadu let neviděla, a hlavně nečekala, že se s ním ještě někdy setkám. Myslela jsem na něho snad každý den.

Zprvu jsem na něho vzpomínala ve zlém. Vyčítala jsem mu vše, co mi provedl. Postupem času ale můj vztek slábl, až se změnil v lásku. Stejnou, jakou jsem k němu cítila kdysi.

Silnou a upřímnou. Životní a osudovou! Možná to všechno zní nadneseně. Jako bych přeháněla. Ale nebylo tomu tak. Já k Michalovi cítila bezvýhradnou lásku, kterou nemohl nikdo jiný nahradit.

To byl také důvod, proč jsem se po jeho odchodu už nikdy nezamilovala a nevdala.Pokoušela jsem se o to, a dokonce jsem se rozhodla provdat jen z rozumu. Kvůli rodině a dětem, po kterých jsem moc toužila. Ale nedokázala jsem to.

Láska na první pohled

S mužem, s kterým jsem později udržovala vztah a netajila mu, že k němu necítím nic romantického, jsem se nakonec rozešla. Nepřišlo mi správné nedat tak hodnému muži vše, co by si zasloužil a dostal od jiné ženy.

Přesvědčoval mě tehdy, že mu to nevadí, že mě miluje za nás oba, ale nemohla jsem si pomoct. Jeho jednání a chování jsem musela neustále srovnávat s Michalovým, přestože to byla jen moje představa.

S Michalem, jsme se seznámili na střední škole a zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že se do sebe zamilujeme. Já byla tichá a nesmělá, on žil jen sportem a holky ho nezajímaly.

Potom mě na školním dvoře oslovil. Měl předat vzkaz určený mému tatínkovi, pokrývači, že by jeho rodiče potřebovali střechu.

Otec mi v lásce bránil

Dali jsme se do řeči. Už od první věty nám to jasné. Patříme k sobě! Pamatuji si, jak jsem mu hleděla do očí a říkala si, jak moc se mi líbí. Jak moc mi je blízký, přestože o něm nic nevím! Domů jsem ze školy odcházela zamilovaná.

Bylo to hned ve druhém ročníku a stala se z nás nerozlučná dvojice. Nikdo nepochyboval, že spolu budeme už navždy. Jenže do našeho vztahu začali zasahovat moji rodiče. Představovali si pro mě lepší partii než stejně starého kluka.

A hlavně se báli, že nebudu chtít studovat na vysoké škole, jak měli v plánu. Měli pravdu. Opravdu se mi nechtělo odejít někam na vysokou. S Michalem jsme plánovali děti a společné bydlení. Už před maturitou jsme se poohlíželi po nějakém laciném podnájmu.

Otec mi bránil se s ním vídat, a začal mu vyhrožovat. Rodiče se začali hádat mezi sebou, máma totiž nakonec byla na mé straně. Bylo to, jako bychom se všichni ocitli na bojišti!

Opustil mě

„Už na to nemám nervy, Haničko. Rozejdeme se,“ oznámil mi jednoho dne nečekaně Michal a já si zprvu myslela, že si dělá legraci. Nevěřila jsem, že by mě opustil. Klidně bych s ním utekla, ale o to mě nepožádal. Rozchod viděl jako jediné řešení.

Z hrdosti jsem na jeho návrh kývla. Přestali jsme se vídat. Tak jednoduché to bylo! Na vysokou školu jsem stejně nešla a nastoupila jsem do zaměstnání. Byla to nudná práce sekretářky a já nenáviděla každý den svého života.

Asi za půl roku jsem se dozvěděla, že se Michal oženil a odstěhoval se. Úplně jsem se z té zprávy složila. Zhroutila! Dostala jsem vysoké horečky a tajně plakala do polštáře. Netušila jsem, koho si Michal vzal ani kam odešel. Prý dokonce do ciziny!

Ani moje bývalé spolužačky nic nevěděly a kamarádky jsem neměla. V zaměstnání jsem pár hodných kolegyň měla, ale byly o generaci starší a měly jiné starosti.

Jsme znovu spolu

Roky ubíhaly a já si našla jednoho muže od nás z práce. Byl trochu podobný Michalovi, ale to bylo vše. Nemilovala jsem ho a rozešli jsme se. Zůstala jsem úplně sama. Rodiče se odstěhovali do jakéhosi bydlení pro seniory a byli spokojení.

Dokonce i cestovali a užívali si života. Já proti nim žila jako jeptiška. Až do chvíle, kdy se přede mnou zjevil Michal. Dali jsme se do řeči a on mi sdělil, že je vdovec, bez dětí a momentálně i bez práce. Prý na mě nikdy nezapomněl.

„Ani já na tebe,“ špitla jsem a nevěděla, co říct. Přiznat se, že jsem ho nikdy nepřestala milovat? Nebo se tvářit, že mi je lhostejný?

Rozhodla jsem se pro druhou možnost, ale udělala tu první. Bylo pro mě nemožné předstírat něco, co nebyla pravda! Dostali jsme druhou šanci. Je jen na nás, zda ji opět nepromarníme!

Hanka Z. (54), Hradec Králové