Dodnes si pamatuji na jeho očička, která prosila: „Vezměte si mě.“ Nešlo odolat. Bohužel ten chlapeček na to krásné asi už zapomněl.

S Milanem, mým manželem, jsme se dlouho pokoušeli o dítě, ale bez výsledku. Začali jsme tedy uvažovat o adopci. Jelikož šlo o dlouhý proces, nechtěli jsme čekat, abychom neměli dítě jako starší rodiče. Osud nám však zamíchal kartami více, než jsme chtěli.

Zbyly jen vzpomínky

Milan se mě ptá: „Už zase? Proč se tak trýzníš?“ Naráží na tu krabici fotografií, kde je mnoho vzpomínek na dobu, kdy jsme byli poprvé tři. Já, můj muž Milan a malý Milánek. Ten box moc neberu do ruky. Bojím se.

Je to plno vzpomínek na štěstí, které se později změnilo v bolestivý smutek. Tehdy jsme si malovali, co všechno spolu zažijeme, jak toho chlapce dovedeme do dospělosti. Klučinu, který byl nechtěné dítě.

Jeho máma se o něj nestarala stejně jako o jeho sourozence. Bylo tak snadné uvěřit tomu, že nehrozí, aby se ozvala… Když jsme s Milanem začali uvažovat o adopci, podnikli jsme první kroky. Zajeli jsme se jen tak podívat do blízkého dětského domova.

A zde jsme narazili na Milánka. Ano, jmenoval se jako můj muž, což se nám i líbilo. A ty jeho oči. Jako by nás prosily, ať si ho vezmeme domů. Jenže Milánek nebyl k adopci.

Mohli si jej jen osvojit pěstouni, protože jeho biologická máma nepřerušila kontakt s dětmi. Ano, měla jich asi pět. Bydlela pod mostem, žila opravdu katastrofálně. Potomky měla po dětských domovech, ovšem stále se o ně zajímala, takže adopce nebyla možná.

Bylo jasno, musel jít s námi

Milánek si nás tak získal, že jsme přehodnotili své plány. Vzali jsme si jej do pěstounské péče. I s rizikem, že o něj můžeme přijít, ovšem tenkrát jsme nevěřili, že by se to mohlo stát. Jak by stát mohl dítě té matce vrátit? Ta rozbitá dětská dušička.

Milánek se nás tehdy ptával, proč ho maminka nemá ráda. Jinak by ho přece neopustila. Vidíte, že i když dospělý dítku ublíží, stále ten potomek teskní po rodiči, ačkoli tu pravou mateřskou lásku snad ani nepoznal.

Milánek si myslel, že tak moc zlobil, když ho máma dala pryč. Bylo těžké vysvětlit, že to bylo jinak. On chtěl maminku vidět, zavděčit se jí a ukázat, že je hodný.

Brala jsem však, že je dítě. Že až dostane rozum, pochopí, že ten, kdo dává lásku, může být víc než biologický rodič.

Jiní rodiče, maminka a tatínek

Nenutili jsme jej, aby nám říkal „máma“ a „táta“, Milánek nám říkal jmény a líbilo se mu, že se jmenuje stejně jako můj muž. Sám mi občas řekl „Milánko“, prý abychom to měli všichni stejné. Brala jsem to tak, že naši trojku vnímá jako celek, snad i rodinu.

Skvěle jsme si rozuměli, sbližování a důvěra samozřejmě nepřišly hned, ale zlepšovalo se to. Dělali jsme vše, aby se u nás cítil dobře. Našel si i kamarády v našem okolí, dětičky našich přátel.

A jak kopíroval jejich chování, dokonce na mě pak zavolal: „Mamí!“ To mi vehnalo slzy do očí. Aby ne. Byla jsem naměkko, protože jsem byla těhotná. Co jsme si mohli přát víc?

Cítil se jako ten druhý

S manželem jsme z těhotenství byli štěstím bez sebe, zároveň jsme ale byli nervózní z toho, jak to přijme Milánek. Žili jsme jako rodina, proto jsme mu to opatrně sdělili. Že mi roste v bříšku nový človíček a že nás bude víc, což bude skvělé.

Jenže Milánek se zeptal: „Honzík?“ To byl totiž jeho mladší bratr a Milánek vnímal, že právě kvůli němu jej biologická matka odsunula na druhou kolej.

Hned jsme jej přesvědčovali, že jde o jinou situaci, že oba dva budou parťáci a on velký bráška, který se bude starat. Bohužel Milánek to vnímal opět tak, že zklamal. A my si pořizujeme vlastní náhradu, jak nám řekl.

Maminka mě volá

Samozřejmě jsme ho konejšili. Necítili jsme však žádné nebezpečí. Milánek sám nemohl jen tak odejít. Mysleli jsme, že máme dost času na to, abychom ho přesvědčili, že vše bude zalité sluncem a my budeme velká rodina.

Jenže když jsem byla v pátém měsíci těhotenství, ozvala se Milanova matka. Našla si byt a chtěla všechny děti zpět. Když se Milánka zeptali, co chce, odpověděl: „Mám Milánky rád, ale maminka mě volá. Nebude jim smutno, budou mít Milánku. Je to vyrovnané.“

Reagoval na to, že jsem čekala holčičku. Věděl to. Ještě si před tím plánoval, jak budou rovnocenné síly mezi pohlavími. S manželem si dělali legraci, jak budou nás holky zlobit. Tolik jsme plánovali!

Málem jsem potratila

Milánek se mě jen zeptal, jak se bude holčička jmenovat. Vůbec jsem nevěděla, co říct, v plánu bylo více jmen, ale nemohla jsem si vzpomenout na jediné. „Milánka je pro holku divný. Líbí se mi Gábinka,“ řekl. A ten den jsem ho viděla naposledy.

Bolelo to hrozně, dokonce jsem tehdy skončila s krvácením v nemocnici. Nakonec se nám narodila dcerka. A i když jsem měla pocit, že jméno, které vymyslel Milánek, by mi ho jen připomínalo, při pohledu na ni jsem si řekla, že to je jedině Gábinka.

O svém „bráškovi“ se dozvěděla, když náhodou narazila na tu krabici s fotkami. Tehdy Milánka chtěla poznat. Nebyla ale možnost. A pak se už nezajímala. Ale já? Já na si na něj vzpomněla snad každý den.

Radka H. (78), Náchod