Všechno musí být jednou poprvé. Tím mým byla krádež, na kterou jsem si počkala dlouhé roky. Výčitkami svědomí jsem rozhodně netrpěla!

Spíš naopak, byla jsem si jistá, že to udělám zas. Pyšná na to nejsem, ale že bych se nějak styděla a nemohla se kvůli tomu na sebe podívat do zrcadla, to taky tvrdit nemohu.

Hezky si proplouval životem

Můj bratr byl vždycky miláčkem mých rodičů. Bylo to zřejmě tím, že se narodil pozdě, dá se říct nečekaně. O to větší radost z jeho narození všichni měli! Samozřejmě i já. Byla jsem pyšná, že ho mohu vozit v kočárku a později i vodit do školky.

Byl to hodný kluk, navíc i velmi hezký! Holky na něm mohly oči nechat a on svojí atraktivity uměl náležitě využít. On ale neměl žádný důvod se nějak usazovat. Užíval si života, co to jen šlo!

Na mě nezbylo nic

Jednou jsem si všimla zlatého pánského prstenu na jeho malíčku. „Ten patřil dědovi, jen měl hubenější prsty než já,“ řekl, když uviděl můj zvědavý podhled. Prsten prý dostal od mého otce. Já nedostala nic.

Bratr měl najednou řetízek, starožitné hodiny na zeď, a dokonce i album se známkami. Prý mají cenu skoro půl milionu. Myslela jsem, že žertuje, ale on jen zakroutil hlavou. Prý si je nechal odhadnout. Mrzelo mě to.

Naši všechno postupně dali bratrovi a na mě si vůbec nevzpomněli. „Ale Zdenuško, přece bys nezáviděla. Péťa je náš jediný syn, to musíš pochopit!“ domlouvala mi mamka, když jsem si postěžovala.

Získala jsem jeho klíče

Přemýšlela jsem, jak to zařídit, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost. „Půjdu a něco si u bratra ukradnu. Volba byla jasná. Ty známky! Bylo to jen jedno album. Staré, v kožených odřených deskách. Měl ho jen tak pohozené v šuplíku.

Při nejbližší návštěvě u našich, kde jsme se náhodně sešli oba, jsem mu z kapsy vzala jeho klíče. Nechala jsem si udělat duplikáty a klíče potom pohodila v maminčině pokoji. Jako že mu tam vypadly. On je hledal, ale že bych mu je vzala já, ho ani nenapadlo.

Na řešení už bylo dost pozdě

Zbývalo jen vyčkat, až odejde do zaměstnání, odemknout si a album vzít. Dlouhé týdny se nic nedělo. Ani si nevšiml, že mu něco chybí. Potom už bylo na nějaké nahlášení krádeže pozdě. Byla jsem připravená se přiznat a soudit se, ale neměla jsem příležitost.

Nebylo komu co přiznávat. „Zdenko, že jsi to album vzala ty?“ zeptala se mě asi po roce maminka. Jen tak, z ničeho nic. Byla už hodně nemocná a já se o ni starala. Neměla jsem sílu jí lhát a přiznala se. „To je dobře,“ řekla a spokojeně se usmála. Jako kdyby se mi omlouvala!

Zdena B. (62), Rokycany