Kdykoli se s někým pohádám, ten onemocní. Chtěla jsem vědět, proč tomu tak je, tak jsem navštívila kartářku.

Poprvé jsem si uvědomila, že je se mnou něco špatně, když mi bylo třináct let. Tehdy mi náhle zemřela maminka, která byla úplně zdravá. Dva dny před tím jsem jí řekla, že ji nenávidím. A to jen proto, že mi nedovolila jít na koncert. Byla to rána, kterou jsem jen těžko zpracovala.

Přání se splnilo

O dva roky později mi zemřel mladý pes. I jeho úmrtí předcházela moje zlost. Rozkousal mi plakát s oblíbeným zpěvákem. Tehdy jsem mu ve vzteku řekla, že by mi bylo líp, kdyby nebyl. Pár dní nato jsem ho našla mrtvého na zahradě.

Pomůže kartářka?

Táhne se to se mnou celý život. Jakmile se s někým pohádám, buď vážně onemocní, nebo zemře. Dodnes nemám manžela ani děti. Mám jen jednu věrnou kamarádku, díky které jsem se rozhodla, že přijdu svému neštěstí na kloub. Doporučila mi, abych navštívila kartářku.

„Ta ti možná řekne, co se to kolem tebe děje,“ navrhla mi Katka. Neměla jsem co ztratit, takže jsem dala na její doporučení. Z návštěvy jsem ale neodešla příliš nadšená. Kartářka se šťourala v mém minulém životě. „Vy jste byla hrozně zlý člověk,“ zděsila se.

„Bude trvat velmi dlouho, než své hrůzné činy smažete,“ pokračovala. „Možná vám na to tento život ani nebude stačit. Byla jste špatný člověk, který kolem sebe šířil zlo a nenávist,“ obracela zuřivě karty. „Jak se to dá napravit?“ zajímalo mě. „Napravit?

To je vaše karma,“ sjela mě přísným pohledem. „Až zaplatíte za své činy, karta štěstí se znovu obrátí. Do té doby budete trpět,“ zakončila výklad. „A to je jako všechno?“ nechápala jsem. Kartářka se ke mně naklonila a šeptem pronesla: „Měla jsem tu hodně lidí.

Ale vy, vy jste z nich úplně nejhorší.“ Zpříma se mi podívala do očí. „Nejlepší by bylo, kdyby…“ větu nedokončila. „Kdyby co?“ tápala jsem.

„Raději nic. Vím, že si ze svého minulého života nic nepamatujete, ale měla byste začít konat dobro. Jinak vás nic dobrého nečeká,“ dodala. A to byla celá její rada.

Věřím v lepší budoucnost

Chvíli mi trvalo, než jsem její sdělení zpracovala a našla ten správný směr. Dala jsem se k neziskové organizaci, snažím se každý den udělat nezištný dobrý skutek a být lepším člověkem.

Není to nic lehkého, protože jsem o sobě donedávna měla jen to nejlepší mínění. Představa, že mohu za něčí smrt, mě ale děsí. Dobro konám déle než dva roky. A mám pocit, že to začíná mít účinek. Už půl roku jsem ve vztahu, který vypadá celkem nadějně.

Můj otec, který byl na smrt nemocný, se nakonec z nemocnice vrátil domů. Pokud za to mohou moje dobré skutky, musím v tom pokračovat. Škoda jen, že jsem za kartářkou nešla dřív. Spousta věcí se vůbec nemusela stát. Minulost už nezměním, ale pokusím se ovlivnit budoucnost.

Jana T. (55), Karlovy Vary