Působí dojmem milého kluka, což v jeho věku přijde mnohým ženám sexy. Důsledky nedomýšlí a nechává je na své posluhovačce. Na mně!
Rada zní jednoduše a prostě. Abych mu nepomáhala. Ale tak jednoduché, jak se zdá, to není. S manželem jsme totiž závislí na jeho penězích. Má jich víc než požehnaně, protože kdysi zdědil od našeho vzdáleného strýce dost velký majetek. Já nic.
Je to pěkný poděs
On totiž není úplně můj bratr, ale jen poloviční. Maminka si tátu vzala i s jeho tehdy roztomilým synkem, když jim jejich maminka umřela. Můj otec byl svému synkovi neuvěřitelně podobný
a vždycky preferoval svého prvorozeného syna. Naši se měli moc rádi a mně v dětství nic nechybělo. Umřeli krátce po sobě a já zdědila jen bráchu. Zprvu mi to nevadilo. Měla jsem ho ráda. Věčné bezstarostné dítě, co dělá problémy a průšvihy.
Bez závěti skončíme na ulici
Jednou se za svojí další láskou vloupal oknem a potřeboval zachránit. Manžel musel přijet a zvonit na domovní zvonek, aby všechny vyplašil. Měl z toho málem infarkt. Vrátil se domů úplně vyčerpaný a přísahal, že už to nikdy neudělá.
Klepal se při každém telefonátu i zaťukání na dveře, zda se neblíží policie. Já mu zase musela péct dort, který nesl milence a potom zase vyrábět domácí tlačenku, obojí aby mohl tvrdit, jak je šikovný. Prostě každý týden se něco dělo! Malého, ale otravného.
Ani s těmi penězi to nebylo tak růžové. My potřebovali ty jeho, abychom neskončili na ulici. Ale z dlouhodobého hlediska. Neustále jsme ho marně nutili k nějaké závěti. On ale zase potřeboval ty naše a hned.
Stále jsme mu vypomáhali tu pětistovkou, tu dvoutisícovkou. Byl bezedný! Neuměl vůbec hospodařit.
Pomohla mi uklízečka
„Už tenhle teror musí skončit, nedá se nic dělat!“ rozhodla jsem se a zašla se poradit s naší podnikovou vědmou. Byla jí uklízečka, stará asi jako černé uhlí, ale její rady vycházely. Plnily se úplně přesně. Poradila mi: „Musíte bráchu oženit.
S nějakou metrnicí, která ho utahá, že sotva poleze!“ Takhle přesně to řekla! Doma jsem přemýšlela, ale nikdo mě nenapadl. Druhý den jsem šla za ní znovu. Za velkou čokoládu a lahev vína mi znovu poradila. A měla opět pravdu. Vybrala jsem svoji kolegyni.
Nebyla ani hezká, ani mladší, ale energie měla na rozdávání. Se vším souhlasila. Trochu jsme ji s holkami z kanceláře namalovaly a podstrčily bratrovi. Skočil nám na lep a ženil se, samozřejmě už na její pokyn, za necelý měsíc.
Dostává tolik úkolů, že na ty svoje už nemá čas. Jen závěť v náš prospěch stihl ještě dřív, než ho donutila má kolegyně, aby vše napsal jen na ni. Bylo na čase!
Renata S. (57), Hodonín
