Bylo to o Dušičkách, v mlhavém, zasmušilém listopadu. Babička řekla, že mi prozradí tajemství, které si nechce vzít do hrobu.

Tento příběh mi kdysi vyprávěla babička. Když jsme v listopadových mlhách a plískanicích navštívili hřbitov, kde je pohřben děda, najednou řekla, že mi něco poví. Že je to pro ni důležitý příběh a že by nerada, aby umřel s ní.

Tehdy jsem se skoro lekla, co uslyším. Vrátily jsme se do babiččina domu. Zatopila v krbu, uvařila čaj, pustila se do vyprávění. Její manžel a můj děda nebyl takový, jak jsme si všichni mysleli. To byla jen pohádka pro vnuky.

Ve skutečnosti děda, jak pravila, nebyl vzorný hospodář a hodný manžel. „Ty jsi nám neříkala pravdu, babi?“ žasla jsem.

Smutně pokývala hlavou: „Nechtěla jsem ho špinit ve vašich očích. Bohužel byl jiný. Dobrodruh, lehkomyslník, opilec.“ Rozplakala se. „Nemusíš mi to povídat, babi,“ zaprosila jsem. Ale vyprávěla dál.

Neoblomný

Když se babička s dědou vzali, byli několik let šťastní, zejména když se narodil Josef, můj táta. Ale po dvou nebo třech letech se o slovo přihlásila dědova pravá povaha. Manželky a rodinného života se již nabažil a přestalo ho to bavit.

Chtěl se vrhnout do života, užívat si, skoncovat s otravnou nudou. Babička zoufale plakala a prosila, stejně jako jeho matka. Děda byl neoblomný. Chodil na tancovačky, zaplétal se s děvčaty, dokonce si pořídil milenku, ženu se špatnou pověstí.

Pil a žil na dluh, zábava a ženy ho stály hodně peněz. Dokonce hrozilo, že rodina přijde kvůli jeho stále rostoucím dluhům o hospodu a statek.

Dědovi to bylo jedno, zakročil však mladší bratr František, dluhy zaplatil, hospodářství převzal a vzorně se o ně až do smrti staral. Nikdy se neoženil, umřel jako svobodný mládenec.

Kamarádi

„No a František, to byla moje životní láska,“ líčila babička. Zmohla jsem se jen na: „Cože?“ Moje přísná, pobožná babička že milovala vlastního švagra? Sklopila oči: „Milovala jsem ho a on miloval mě. Byl opakem svého bratra, zodpovědný, spolehlivý, laskavý.

Rozdělili jsme si povinnosti, já pracovala v hospodě, on dřel na statku. Po smrti tchyně jsme spolu i bydleli, ale ve vší počestnosti. Byla jsem vdaná žena, i když byl můj muž bůhvíkde.

Jen čas od času jsme se od nějakého pocestného dověděli, ve které hospodě nebo strouze ho viděli. Nemohli jsme naši lásku poznamenat nevěrou. Žili jsme spolu jako nejlepší kamarádi.“ Vykulila jsem oči: „Nikdy jste spolu nic neměli?“ Zavrtěla hlavou:

„To by se neslušelo. Taková byla doba. Každé ráno i každý večer jsme se ujistili, že se máme rádi. A byli jsme šťastní, moc šťastní.“ Babička už dávno není na světě, ale její příběh lásky žije dál.

Zuzana (60), Brno