Až po letech vztahu jsem pochopila, že jsem pro Roberta jenom služka. Naštěstí jsem včas otevřela oči a odešla od něj.
Byla jsem ve vztahu deset let. Až po několika letech mi došlo, že byl můj bývalý přítel manipulátor a sebestředný narcis. Když jsem konečně prozřela a došlo mi, že jsem pro něj jenom služka, vztah s ním jsem ukončila. A dobře jsem udělala.
Hned následující den jsem totiž potkala Pavla – muže, se kterým jsem dodnes a se kterým máme úžasnou dceru.
Zaslepená láskou
Ve dvaceti letech jsem se bezhlavě zamilovala do Roberta, spolužáka ze základní školy, na kterého letěly snad všechny holky z ročníku. Jenže jsem ho chtěla víc než on mě. Chtěla jsem ho za každou cenu. A to i za cenu sebedestrukce.
Byla jsem prostě mladá a zaslepená láskou. Robert vždy věděl, jak se mají věci dělat správně. A já podle něho nedělala správně nic. Samá špatná rozhodnutí, byla jsem nepečlivá, nedospělá a nesamostatná.
A já, nána pitomá, zaslepená láskou, jsem neviděla, jak je celý náš vztah pokřivený. Roberta jsem hýčkala. Po práci jsem letěla domů a tam mu připravovala zdravou večeři.
Čekala jsem na něj, až přijde z posilovny. Po večerech jsem mu dělala služku. Všude, i v posteli. Vydržela jsem i takové praktiky, které mi vůbec vlastní nebyly.
Dlouhých sedm let
Možná, kdyby nebyl Robert sebestředný narcis, jsem ve svém pekle zůstala navždy. Naštěstí jsem si všímala, jak je neoblíbený v rodině. Jak nemá kamarády. Jak ho nemají rádi moji kamarádi. Po sedmi letech vztahu jsem začala cítit nespokojenost.
Všechny sny, které jsem měla, Robert zadupal. Přišly mu hloupé, absurdní. Proč by měl cestovat do Nepálu? Proč by měl chodit do kina, když si film může stáhnout z internetu? A navíc byl ochoten sledovat pouze bojové a akční filmy.
Jenom mě kritizoval
Odmítal se podílet i na domácích pracích. Nikdy mi neřekl, že mi to sluší, že je rád, že mě má. Stále jsem od něj slyšela jenom kritiku a byla zmatená, když mi ostatní muži lichotili. Stále častěji jsem měla Roberta plné zuby.
Moji kamarádi si život užívali a já neznala nic víc než domácnost a péči o Roberta. Ten vypadal výborně. Odpočinutý, spokojený a evidentně mu moje péče prospívala. Já byla naopak strhaná, emocionálně i fyzicky, a zračilo se mi ve tváři znechucení.
Když mi jednoho dne Robert zase vyčítal, že připravené jídlo je příliš horké, věděla jsem, že je to poslední jídlo, které jsem mu uvařila.
Pohár přetekl
„Roberte, končím. Mám toho už dost. Odcházím. Najdi si jinou naivní ženskou, kterou budeš peskovat,“ řekla jsem jednou večer. Na nic jsem dál nečekala, sbalila jsem si věci a odstěhovala se. Po deseti letech jsem odešla a měla jsem tři tašky.
Všechny výplaty jsem nechávala posílat na Robertův účet a ten mi odmítl peníze dát. Hlavně na účtu žádné peníze nebyly. Robert si žil nad poměry za moje. Byt byl Roberta. Zkrátka jsem byla pitomá. Bylo mi třicet dva let a měla jsem, jak se říká, holý zadek.
Naštěstí mě zachránili moji rodiče – mohla jsem se k nim nastěhovat, za což jsem jim dodnes vděčná. A to jsem ještě netušila, že ve stejném vchodě stále bydlí i Pavel. Stejně starý muž, se kterým jsem si jako malá holka hrála. Potkala jsem ho hned druhý den, co jsem se nastěhovala.
Moje spřízněná duše
Pavel se mě ptal na můj život. Poslouchal mě a snažil se všemu porozumět. Druhý den mě pozval k sobě domů a tam jsme si celou noc povídali. On mi řekl o svém životě, rozvodu, výchově dcery a já mu vylíčila svoje peklo.
Nikdy v životě jsem s nikým necítila takovou sounáležitost. Vůbec nechápu svoje chování, ale ještě toho večera jsme se s Pavlem pomilovali. Krásně, něžně, a tak, aby se to líbilo nám oběma. Pak to šlo ráz naráz. Následující den jsem se k němu přestěhovala.
Nebyla to vyloženě hned láska, ale bylo nám spolu dobře. Byli jsme na sebe milí, hodní, rozuměli jsme si. Cit přišel později, stejně jako zásnuby a svatba. Pak se nám narodila společná dcera. S Pavlem jsme momentálně spokojení manželé. Pavlova dcera z předchozího vztahu je už skoro dospělá.
Rodina především
Nikdy bych nevěřila, že jsem schopná takové bláznivosti, jako je jeden vztah ukončit a za dva dny bydlet s jiným mužem. Nemuselo to vyjít. Ale vyšlo. A já ničeho nelituji. Pavel je nejlepší chlap pod sluncem a naše rodina je pro nás na prvním místě.
Můj manžel o mě pečuje, váží si mě jako ženy a dokázal mě svou láskou vytáhnout z šedé zóny, ve které jsem se pohybovala. O Robertovi vím jen to, že střídá ženy.
Ve svém životě ho nechci, a kdybychom se potkali na ulici, jen bych ho pozdravila, za nic víc mi nestojí.
Anežka J. (55), Plzeň
