Před lety se mi u ohně stala zvláštní věc. Zjevila se mi postava, která do mě něco vdechla. Od té doby se mi lepí smůla na paty.
Při čtení mého příběhu si asi většina z vás řekne, že jsem blázen. Možná i jsem, ale já vím, co jsem v ten osudný večer viděla. Je to už přes pět let, co jsme jeli s rodinou na Šumavu.
Moje matka tam měla chatu v lesích, kde jsme chtěli strávit několik poklidných dní. Léto bylo v plném proudu, takže se dalo sedět venku dlouho do noci. Holkám v té době bylo deset a dvanáct let.
Večer u táboráku
Ten večer jsme jim posunuli večerku, rozdělali si oheň a chystali se opékat buřty. Cítila jsem nezvyklý klid a pohodu. Čas strávený s rodinou byl pro mě vždy velmi naplňující. Holky byly nadšené, že jsou venku za tmy, a ještě kousek od lesa. Dokonalá idylka.
Dokonce jsme začali zpívat táborové písně. Manžel Filip vyprávěl nějaké naoko strašidelné příběhy. Po jednom z nich zavládlo u ohně ticho. Náhle jsem měla divný pocit. Něco mě nutilo odvrátit zrak z ohniště do tmy k lesu. Spatřila jsem tam cosi neobvyklého.
Jakoby mlžnou stříbrnou postavu asi tři metry vysokou. Náhle se začala pohybovat směrem ke mně. Ochromila mě neznámá síla. S němým úžasem jsem zírala na ono zjevení. Všiml si toho i zbytek rodiny. Všichni jsme strnuli.
Ta záhadná postava na mě dýchla jakýsi opar, který mi pak proudil celým tělem. Mohlo to trvat půl minuty, nevím. Pak odplula kousek dál a naposledy se podívala mým směrem. Zaslechli jsme jiskření a těžký povzdech, načež se postava rozplynula.
„Viděli jste to taky?“ promluvila jsem jako první. Pohodový večer vzal zasvé. Posbírali jsme všechny věci a šli spát. Já ovšem s velmi podivným pocitem. Měla jsem nevysvětlitelný strach. S manželem jsme nepřišli na to, co to zjevení u ohně mělo znamenat.
Něco ale ano, když jsme to viděli všichni. Tím večerem to ale neskončilo. Od té doby mě začaly pronásledovat nepříjemné události. Jako první se mi rozpadla rodina. Manžel mě bez důvodu opustil. Holky chtěly k němu a na mě zanevřely.
Po čase se k tomu přidaly vážné zdravotní komplikace a v neposlední řadě mě potkala dvě úmrtí v rodině.
Vždy, když k těmto životním tragédiím došlo, se mi v mysli objevila záhadná postava z onoho večera u ohně. To, co se mi od té doby v mém jinak klidném životě přihodilo, přisuzuji právě jí.
Budu ještě normálně žít?
Nemám ponětí, kdo to byl a proč si vybral zrovna mě. Každopádně jsem přišla o všechno. Možná mě dohnala karma z minulého života. Jinak totiž netuším, co jsem udělala špatně. Hledám sílu, abych byla schopna normálně žít.
Bohužel vždy, když bych měla být alespoň na chvíli šťastná, přijde ono zjevení. Možná jde o nějaké prokletí. Netuším, kdy se toho zbavím a jestli vůbec někdy.
Marie T. (57), Tachov
