Když Marta slavila své čtyřicáté narozeniny, vypadalo to spíš jako funus. Dobře jsem tehdy věděla, co moji milovanou holčičku trápí, ale pomoci jsem jí, bohužel, neuměla.

Nastaly zlé časy, kvůli dceři. Když slavila čtyřicáté narozeniny, vypadalo to spíš jako pohřeb než jako oslava. Přispělo k tomu i podzimní počasí. Nepomohlo ani víno, ani kávovar, který dostala darem ode mě a manžela, ani svetr od tchyně.

Dobře jsem věděla, co tu moji holku hryže, ale pomoct jí nebylo v mých silách. S manželem, sympaťákem, který měl mou holčičku ze srdce rád, se léta snažili o miminko. Marně. Nepomohly ani lázně, ani umělé oplodnění.

„Všechno je ztraceno,“ plakala mi na rameni v kuchyni, aby ostatní nevěděli. „A víš, co se stane teď? Stane se to, že mě Kamil opustí. Najde si jinou, mladší, s níž to dítě bude mít. Přeje si ho stejně jako já.“ Zoufale plakala a já jí neuměla poradit.

Psycholog

Vrátila se do obýváku mezi ostatní, předstírala, že je veselá, ale oči červené od pláče mluvily za vše. Když hosté odešli, převyprávěla jsem, co se stalo, manželovi. „Opustil bys mě, kdybychom neměli Martu?“ vyzvídala jsem. Udiveně zavrtěl hlavou: „Ne, proč?

To bych ti přece nemohl udělat. Chyběla bys mi. Hele, támhle Sýkorovi nemají děti, a jsou v pohodě. Teď letí na Havaj. To by si určitě s výdaji za děti nemohli dovolit.“ Mávla jsem rukou. Takhle povrchní Marta nebyla.

Když jsem se svěřila své už dosti staré matce, jen se zasmála a doporučila adopci. „Tu Marta nechce za žádnou cenu,“ vrtěla jsem hlavou. „Říká, že je to veliký rozdíl, mít vlastní a mít cizí.“

Matka se zasmála: „Uvidíme. Až si přinesou miminko, budeš koukat, jak rychle bude po rozdílu.“ Slíbila, že s Martou promluví. A matka coby penzionovaná učitelka byla zkušený psycholog.

Zoufalství

Po letech tápání a zoufalství se v naší zachmuřené ulici konečně objevily hřejivé sluneční paprsky. Kamil naši milovanou Martu neopustil, a kdyby jen to. Z dlouho prázdného dětského pokoje se pootevřeným oknem ozval dětský pláč.

Nadšená Marta mi vletěla do náruče: „Mami! Já jsem tak šťastná. Kamil taky. Pořád jen sedí u postýlky a okouzleně malou pozoruje. Už ani nevíme, že jsme si ji přinesli. Jako by byla naše.“ Mrkla jsem na svou matku, která seděla poblíž, celá rozzářená.

Ona mrkla na mě. „Pojďte se na ni honem podívat,“ volala Marta a utíkala ke dveřím. My dvě za ní. Vložila mi děťátko do náruče. „Je krásná, viď?“ rozplývala se. Byla krásná. A nejvíc mě blažilo, že je dcera šťastná.

Dagmar (63), Třebíč