Vídal jsem ji vždycky v noci. Spěchala se svazkem klíčů k dětskému pokoji. Tam se za dveřmi ozýval usedavý dětský pláč. Chtěl jsem té ženě pomoct, ukončit její prokletí…
Potkával jsem ji často. U pasu jí visel velký a těžký svazek klíčů od jednotlivých komnat zámku, jimiž procházela. Vždy mě obdařila krátkým úsměvem. Velice jsem si toho vážil, protože není nad dobré vztahy s duchy.
Paní Ludwize bylo něco málo přes půl tisíce let. Její smrtí, tragickou, se završil konec celého, kdysi vznešeného rodu. Zámek, který stál uprostřed velkého parku, je dnes pro nás už jen mlhavým stínem téměř zapomenuté slávy starobylého rodu. Byl jsem tehdy jeho kastelánem.
Spěchala k dítěti
Každou noc začínala cesta paní Ludwigy v Rytířském sále u krbu, který hlídali dva kamenní lvi. Vždy se před další zamčenou komnatou zastavila a dlouho přebírala u svého pasu ten správný klíč.
Další její cesta vedla po stezce stříbrného měsíčního paprsku do Velkého sálu. Následovaly další pokoje, včetně jídelny až po kulatý salónek, který vyplňoval kulečníkový stůl. Poslední komnatou byl dětský pokojík. A právě před ním cesta Ludwigy končila.
Třináctý klíč na svazku už nenašla. Zkoušela všech dvanáct ostatních, ale žádný do komnaty nepasoval. Z pokojíku se ozýval dětský pláč. Malý drobeček v kolébce plakal celou jednu hodinu po půlnoci. K dítěti se zámecký duch nemohl dostat.
Ubohá Ludwiga kdysi dávno spáchala spolu se svým nemanželským dítětem sebevraždu. Vrhla se i s ním dolů ze zámecké věže. Přečetl jsem mnoho knih o strašidlech. Hledal jsem návod, jak bílé paní pomoci.
A něco jako návod jsem našel až v knize, která pocházela ze zámecké knihovny. Při zběžném prolistování knihy, vázané do oslí jemné kůže, se najednou kniha sama rozevřela na stránce s obrázkem.
Jak jí pomoct?
Zamrazilo mě, jako by cosi chtělo, abych zámeckému duchovi pomohl. Čekal jsem před půlnocí v Rytířském sále, kde paní Ludwiga začínala svoji pravidelnou pouť. Z okolního parku pronikalo většinou do zámku kvákání žab. Ale dnešní noc byla ztichlá.
Zámkem se nesl pláč dítěte. Duch paní Ludwigy se objevil přímo přede mnou. Zdálo se mi, že dnes ke své třinácté komnatě pospíchá. Před dětským pokojíkem jsem spatřil už stokráte stejnou situaci.
Prošla dveřmi
Paní Ludwiga hledala na kruhu, na kterém cinkalo dvanáct klíčů, ten pravý, ovšem neexistující. A tehdy jsem k ní přistoupil s odvahou středověkého rytíře a rozevřel před ní stránku knížky s obrázkem. Paní Ludwiga sňala z hlavy bílý čepec ozdobený krajkou.
Obě ruce natáhla před sebe a přivřela oči. Z úst ji vyšlo zamumlání několika slov. A pak vykročila kupředu! Vnořila se do dveří a prošla jimi, jak se na řádného ducha slušelo a patřilo. Dětský pláč ustal. A tehdy jsem ducha nešťastné paní viděl naposledy.
Zámkem se už od té doby neozývá srdcervoucí pláč malého dítěte, ale přítomnost ducha paní Ludwigy je prý na tom místě stále zřejmá. Neopustila svůj domov, jen už je všem zvědavým očím navždy skryta.
Petr (58), Pardubice
