Domů     Na naše loučení nám posvítila polární záře
Na naše loučení nám posvítila polární záře
8 minut čtení

Renata vystudovala střední školu, Anička se vyučila prodavačkou, já kadeřnicí. Vídaly jsme se pravidelně první úterý v měsíci, většinou však častěji. Naše trojice spolu držela pevně…

Vyrůstala jsem v chudém pohraničí. Babička s mámou byly neodsunuté Němky, s nimiž se tu nezacházelo v rukavičkách, stejně jako s jejich blízkými příbuznými. Odmalička jsem tušila, že život nejspíš nebude procházka růžovou zahradou.

Ale bylo tu něco, co ho dokáže prosvětlit jako lampa temnou ulici. Přátelství, myslím to opravdové, ryzí, celoživotní. Byly jsme tři: Renata, Anička a já. Kamarádily jsme se od mateřské školky. Věděly jsme, že nás nikdy nic nerozdělí. Jenom tak zůstaneme silné.

Jako ty pruty knížete Svatopluka. V milosrdném školním věku jsme ještě nemohly tušit, že přijde den, kdy nás něco přece jen, navzdory těm nejušlechtilejším předsevzetím, rozdělí. Zlá síla, které se nedá vzdorovat.

Ale v době, kdy jsme skákaly přes švihadlo, kupovaly si dohromady lízátko za padesátník, pokud jsme ho schrastily, a hrály tichou poštu nebo jede paní z Frýdlantu, nás černé síly prozatím velkomyslně nechávaly na pokoji.

Dýchánky

Renata byla nejchytřejší, vystudovala střední ekonomickou školu. Nám s Aničkou bylo doma řečeno, že na studia nemáme hlavu. Vyučila jsem se kadeřnicí, Anička prodavačkou.

My dvě jsme zůstaly v rodné vísce, Renata se přestěhovala do města, kde pracovala na úřadě. Vídaly jsme se a jedna o druhé věděly všechno. Když byla jedna na dně, dvě zbylé jí podaly ruku a usilovně ji tahaly z bažiny.

A že byly pořád nějaké problémy, na to můžete vzít jed. Zanedlouho po listopadové revoluci přišla Renata o práci a dlouho nemohla žádnou sehnat. Upadla do dluhů a do depresí, málem ji vystěhovali z bytu.

Roman

Anička někdy tou dobou pohřbila oba rodiče, zemřeli během jediného roku. Z toho se vzpamatovávala dalších několik let. Ani se mnou se život nemazlil.

O práci jsem měla u nás v holičství a kadeřnictví postaráno, tohle žádná revoluce z kořenů nevyvrátí, ženy budou ke kadeřníkovi chodit až do skonání světa, zato v lásce jsem štěstí neměla. Už ve třiceti jsem byla rozvedená.

O dva roky později to vypadalo na zázrak, potkala jsem Romana. Bohužel však v našem případě platilo ono okřídlené: ani s tebou, ani bez tebe. Neuměli jsme spolu žít. Ani jeden z nás se neměl partnerskému životu kde naučit.

Já jsem vyrůstala s mámou a babičkou, které se věčně německy hašteřily, tudíž hádky v němčině byla naše stěžejní rodinná komunikace.

Romanův táta umřel, když byly synkovi čtyři roky, máma se zanedlouho podruhé vdala za násilníka a cholerika, a tak se mu před očima odehrávaly výjevy pro dítě krajně nevhodné.

Ve čtrnácti raději napůl odešel a napůl utekl do internátu, aby na to už nemusel koukat.

Jako obrázek

Oba jsme si ve vzájemném vztahu nevěděli rady, netušili jsme, jak na to. A tak jsme se rozcházeli a scházeli.Lékem na úplně všechno, univerzálním, posilujícím, nenahraditelným, bylo ženské přátelství. Vídaly jsme se pokaždé první úterý v měsíci, někdy častěji.

Ale první úterý v měsíci bylo zvykem nevynechávat. „Kdyby mě tam měli přivézt na vozejku!“ smála se Anička, kterou jsem beztak často vídala ve venkovské prodejně.

Zatímco Renatě se podařilo provdat se za kolegu v nové práci a porodit krásnou dcerku, Anička a já jsme prozatím takové štěstí neměly. Přitom Anička byla hezká jako obrázek, tvrdila však, že chlápci, co se kolem ní motají, jsou pro praktický život nepoužitelní. Hodně jsme se nasmály, když je popisovala.

Předem splněno

Záhy bohužel přišel den, kdy nás smích přešel. Usměvavou Aničku v prodejně vystřídala nevrlá ježibaba a první úterý v měsíci jsme se v naší útulné, tiché hospůdce na předměstí sešly jen ve dvou. Tehdy bylo jasné, že něco nehraje.

Že se stalo něco moc a moc zlého.Těžce onemocněla. Možná se do jejího zdravotního stavu promítlo i veškeré strádání, náhlá smrt nejbližších a marné hledání spřízněné duše.

Byla neuvěřitelně statečná, v duchu jsem byla přesvědčena, že bych na jejím místě jen a jen fňukala. „Nebudu si jí všímat,“ konstatovala o své nemoci. „Budu dělat, že neexistuje.

Třeba ji to přestane bavit a dá si odchod.“ Nějaký čas to tak skutečně vypadalo, radovaly jsme se, že, jak říkala Anička, vzala roha, ale vrátila se a udeřila s ještě daleko ničivější silou.

Když se pak Anička vrátila z nemocnice, byla hubená, bledá jako stěna a při chůzi se opírala o hůl. Tentokrát jsme se sešly v její mrňavé zahrádce, aby se nemusela nikam trmácet. „Hlavně neříkejte, že to bude dobrý,“ byla její první slova.

Nalila nám domácí mátovou limonádu s citronem a nemilosrdně pokračovala: „Dobrý to nebude. Ale ráda bych si ještě něco splnila. Mám přání.“ Vyhrkla jsem: „Je předem splněno.“

Co nejdřív

Pousmála se: „Jen abys nelitovala. Holky. Musím ještě vidět polární záři.“ Rozhostilo se dlouhé ticho. „Polární… záři?“ hlesla po pauze Renata. „Polární záři,“ odhodlaně, se zasněným úsměvem zopakovala naše nemocná kamarádka.

Byly jsme s Renatou jako v Jiříkově vidění. Vzpomněla jsem si svou čtyřku ze zeměpisu v deváté třídě základní školy. Na vysvědčení. Renata byla lepší, dostala trojku. „A kde se to jako… zjevuje?“ zachrčela. „Ve Skandinávii,“ zněla okamžitá odpověď.

„Aha,“ vysoukala ze sebe Renata. „A jak je to asi daleko?“ Výmluvné mlčení svědčilo o tom, že daleko je to hodně. Přikročily jsme k probírání praktických věcí. Renata se zrovna rozváděla, nevlastnila řidičák a auto značky Favorit beztak vysoudil manžel.

Já jsem automobil měla, pokud se tomu dalo tak říkat. „A zvládne tu dálku?“ tiše se zajímala Anička. Odhodlaně jsem přikývla. Ovšem vůz patřil do šrotu již v okamžiku koupě.

Bála bych se s tím jet i do Chebu. A to radši ani nemluvím o tom, jaká jsem řidička. „Tak domluveno,“ hlesla jsem. „Je potřeba odjet co nejdřív,“ zapípala Anička.

Finsko

Po zhltání několika cestopisů a horečných poradách s lidmi, kteří neměli na vysvědčení čtyřku ze zeměpisu, dospěl náš svérázný trojlístek k závěru, že je potřeba vzít si týden dovolené, zajistit hlídání pro Renatinu dcerku a vyrazit, směr Finsko.

Špatně se mi v tu dobu spalo. Vybavilo se mi, jak při vyjíždění ze dvorku zpravidla porazím popelnici a tuhle jsem minula dům o tři centimetry. Jak dojedu s těmito schopnostmi a finančním zázemím do daleké Skandinávie, mi nebylo příliš jasné.

Ale když člověk musí, tak musí. Se smíšenými pocity jsem si balila kufr a kontrolovala doklady. Zavrzaly dveře, někdo za mnou stál. „Tak jsem se doslechl, co zase vyvádíš,“ řekl známý hlas. „Pořád doufám, že je to špatný vtip.

Opravdu se tou rachotinou chystáš do Finska? A chceš řídit? Vzpomínáš si, jak jsem tě na jaře tahal za vesnicí ze škarpy?“ To mě zase už nadzvedlo ze židle.

Bylo to kouzlo

„Pořád mě podceňuješ!“ vybuchla jsem. A hned jsem si sedla. Měl pravdu. Moji strážní andělé uspořádali brífink a došli k závěru, že mi musí poslat pomoc v podobě Romana. Zavezl nás svým autem, do severského Rovaniemi, kde jsme to úchvatné divadlo zhlédli.

Barva světelného úkazu se proměňovala od bílé přes zelenou po purpurovou. Nadšení, které jsme v té chvíli cítili, vystřídala stísněnost. Cesta zpátky byla smutná a tichá, protože jsme věděli, že jednu z nás čeká ještě další cesta, z níž se nikdo nikdy nevrátil.

Za několik měsíců jsme se my tři loučily. Bylo to v nemocnici, to už se Aniččin čas počítal na dny. „Byl to ten nejkrásnější dárek, moc děkuji,“ řekla o polární záři.

„A my jsme se s Romanem dali díky polární záři zas dohromady,“ poznamenala jsem a dodala: „A to byl zas tvůj dárek pro mě, na oplátku. Moc děkuji.“ Usmála se. Tiskly jsme si ruce, všechny tři.

Hana (61), západní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Babička byla nejdůležitější ženou mého života. Když se její čas naplnil, mrzelo ji, že mi nemůže nic cenného odkázat. Babička pro mě znamenala všechno na světě. Byla daleko vlídnější a mírnější než moje ambiciózní, rázná a nikdy nic neodpouštějící matka, která se stihla dvakrát rozvést. Žít s ní bylo vyčerpávající, zatímco když jsem pobývala u laskavé babičky, bylo to vysvobození. Nikdy jsem si
3 minuty čtení
Někdy se budím v noci. Mám sen. Zase sedím s Helenou na dece. Pijeme kávu z termosky a smějeme se jako kdysi. Pak se probudím... Vzbudím se do tmy. Jsem sama. A v žaludku je ten samý pocit. Bolest a tíha. Už dvacet let. Helena je moje sestra. O rok a půl mladší. Lidé říkali, že jsme jako dvojčata. Stejný smích, stejný nos, stejné pohyby. Ale uvnitř jsme byly jiné. Ona byla lehká, volná, přir
4 minuty čtení
Už pět let žiji na vozíku. Když mi lidé říkají, že jsem inspirace, jen se hořce usměju. Můj život není o hrdinských činech, ale o každodenním boji. Bylo to podzimní ráno před pěti lety. Jela jsem do práce, jako každý den. Pracovala jsem jako účetní v malé firmě, měla jsem svůj byt, přátele, plány. Ten den pršelo, silnice byla kluzká. Pamatuji si, jak jsem si v autě zpívala oblíbenou písničku, k
3 minuty čtení
Když se dnes ohlédnu za svým životem, vidím jen jedno: svoji sestru Hanu, která mi vzala vše, co mi bylo kdy drahé. Píšu to s těžkým srdcem, protože i po tom všem, co mi udělala, ji mám ráda. Ale musím to ze sebe dostat, protože ten pocit křivdy mě už roky dusí. Hana byla vždycky ta, která zářila, a já jsem v jejím stínu mizela. Hana je o tři roky mladší a vždy byla krásnější, vtipnější, oblíbe
2 minuty čtení
Nikdy jsem nebyla z těch, kteří si stěžují. Vždy jsem měla naději. Jenže ta nyní vyhasla. Začalo to nevinně. Píchání v kloubech, únava, taková ta „zima do kostí“, co se člověk snaží rozchodit. Ale nešlo to rozchodit. Přišlo to plíživě, jako by se tělo proti mně pomalu obracelo. Diagnóza byla rychlá, revmatoidní artritida. Jak mi lékaři vysvětlili, moje vlastní tělo vlastně napadá, ničí samo seb
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Třebíč: Město mnoha tváří
epochanacestach.cz
Třebíč: Město mnoha tváří
Malebné město Třebíč se rozprostírá uprostřed podhůří kopcovité krajiny Českomoravské vrchoviny. Třebíč mění svoji tvář po celý rok a nabízí vyžití v každém ročním období. Třebíčské památky lákají k návštěvě řadu turistů a jsou klenotem pro místní obyvatele. Jedinečnost třebíčských památek dokládá zápis baziliky sv. Prokopa a židovské čtvrti s židovským hřbitovem na Seznam světového kulturního a
Zahraniční inspirace pro zahradu
rezidenceonline.cz
Zahraniční inspirace pro zahradu
Světové nábytkářské firmy nabízejí kolekce stále luxusnější a nápaditější. Soustřeďují se především na movitou klientelu, která vyžaduje exkluzivní materiály, vypracované detaily, dokonalé řemeslo. K slavným designérům, jejichž produkty si můžete prohlédnout ve fotogalerii patří například Patricia Urquiola, Philippe Starck, Rodolfo Dordoni nebo Marcel Wanders. Exteriérový nábytek je k nerozeznání od kousků určených do interiéru. Díky současným
U přehrady jsem snila o své lásce
skutecnepribehy.cz
U přehrady jsem snila o své lásce
Zamilovala jsem se do černovlasého kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. A měl holku. Moje sny o princi se nesplnily. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí muži zpravidla neradi slyší. A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat.
Nejkrásnější výhled Coachelly: residence snů v srdci pouště
epochalnisvet.cz
Nejkrásnější výhled Coachelly: residence snů v srdci pouště
Ačkoliv bylo toto honosné sídlo vyhlášeno prestižním americkým magazínem Robb Report za nejluxusnější rezidenci už před více než patnácti lety, díky architektonickému mistrovství si stále drží svůj nadčasový půvab…Čím je tato nemovitost, kterou si nyní můžete pořídit za 59 milionů dolarů, tak výjimečná?   Kalifornské údolí Coachella je známé nejen stejnojmenným hudebním festivalem, který každoročně
Malta – perla Středomoří plná zázraků
nejsemsama.cz
Malta – perla Středomoří plná zázraků
Chutě se tady mísí s historickými příběhy, vůní moře a neodolatelnou středomořskou atmosférou, s lehkým vánkem, teplým vzduchem a všudypřítomným sluníčkem. Maltská republika, souostroví ve Středozemním moři, které tvoří ostrov Malta, Gozo a Comino, je nejmenší členskou zemí Evropské unie. Nejčastěji místní průvodci připomínají příběh Odyssea a nymfy Kalipso, ale památky na Maltě odkazují na všechna období, kterými prošla, tedy Féničanů, Řeků, Římanů, Kartaginců,
Nothing představuje Phone (3): Skutečná vlajková loď, která inspiruje vaši kreativitu
iluxus.cz
Nothing představuje Phone (3): Skutečná vlajková loď, která inspiruje vaši kreativitu
Společnost Nothing dnes představila Phone (3), svůj první skutečně vlajkový telefon. Phone (3) představuje odvážný nový pohled na osobní technologie – takový, který je radostný, výrazný a nezaměniteln
Loví Krbová na dětských hřištích chlapy?
nasehvezdy.cz
Loví Krbová na dětských hřištích chlapy?
V manželství herečky Ljuby Krbové (66) z nekonečného seriálu Ulice a spisovatele Ondřeje Neffa (79) to prý už delší dobu skřípe. Oblíbená herečka stále častěji uniká do práce a na cesty do exotickýc
Námluvy a svatba JFK a Jackie Bouvierové: Muž má mít v páru hlavní slovo
epochaplus.cz
Námluvy a svatba JFK a Jackie Bouvierové: Muž má mít v páru hlavní slovo
Krásná, chytrá a trochu plachá, přesně taková je v roce 1951 Jacqueline Lee Bouvierová. Přesto má 22letá dívka o svém životě už tehdy úplně jasno. Touží po tom se dobře vdát, založit velkou a šťastnou rodinu a užívat si luxusu, který jí život nabízí. Půvabná Jacqueline Lee Bouvierová (1929–1994) narazí na mladičkého Kongresmana Johna Fitzgeralda Kennedyho
Ludvík Klega riskoval život pro druhé
historyplus.cz
Ludvík Klega riskoval život pro druhé
Podílí se na organizaci zdravotní péče pro čs. legionáře. Během jejich ústupu přes Sibiř pomáhá sestavovat sanitní vlaky a zakládat kamenné nemocnice. Klega však není „pouze“ obětavý. Nejednou neváhá riskovat svůj život pro záchranu druhých… Když byl ještě chlapec, kvůli různým nemocem mu zemřeli otec a tři sourozenci. Nejspíš právě to byl důvod, proč se
3 záhadní primáti: Co o nich víme?
enigmaplus.cz
3 záhadní primáti: Co o nich víme?
Jejich popisy jsou si velmi podobné. Jako kdyby šlo o stejný živočišný druh či jinak příbuzná stvoření. Řeč je o bájných primátech, kteří jsou výrazně ochlupení a zpravidla dosahují na výšku přes dva
Cesty, jak udržet města obyvatelná
21stoleti.cz
Cesty, jak udržet města obyvatelná
Do roku 2050 vzroste světová populace na 9,8 miliardy, přičemž 70 % z těchto lidí bude žít ve městech a jejich nejbližším okolí. Aby to bylo možné, je potřeba hledat inovativní řešení a dostupné techn
Křupavá domácí pizza
tisicereceptu.cz
Křupavá domácí pizza
Oblohu na pizzu lze podle libosti měnit, a pokaždé si tak připravit chuťově jinou variantu. Upečete stejně tak dobrou pizzu jako ve vaší oblíbené pizzerii. Ingredience 10 g sušeného droždí 1 lž