Lenka byla moje kamarádka od střední. Jenže zatímco my všichni jsme dospěli, založili rodiny, ona si stále užívala jako dvacetiletá. A to se jí vymstilo.

Na škole jsme byli skvělá parta, dodnes se vlastně vídáme na četných srazech. S žádnou jinou školou to takto nemám.

Nejbližší jsem si tehdy byla právě s Lenkou. Zábavná a bezstarostná holka, moc hodná. Na tehdejší věk normální. Jenže jak naše životy plynuly, tak jsme se vyvíjeli. Všichni.

Duší byla stále ta mladá holka

Lenka byla pořád stejná. Milovala zábavu, neřešila moc zodpovědnost, rodina ani založení té vlastní jí moc neříkalo. Kdysi dostala nabídku pracovat v zahraničí v jedné restauraci jako číšnice.

Tehdy jsme jí asi i trochu záviděli, že bude žít u moře, podívá se někam dál, zatímco my budeme utírat zadečky miminkům.

Čím si tedy vydělávala?

Lenka měla i finanční svobodu. Zatímco my jsme řešili první existenciální potíže, ona přijela a všechny pozvala na večeři. Nosila krásné věci a nic neřešila.

Vydělávala opravdu slušné peníze, až jsme ji podezřívali, jestli kromě nápojů a jídla neprodávala i své tělo. V každém případě jsme ji ještě stále rádi vídali. Do těch třiceti, možná pětatřiceti to bylo roztomilé. Jenže potom se nám už i vzdalovala. A navíc neuměla přijmout, že my jsme už někde jinde.

Neměla nikdy stabilní vztah

Naše životy se měnily. Měli jsme vlastní rodiny, takže když jsme se sešli, měli jsme si o čem povídat, ale pak se každý z kamarádů odebral za těmi svými. Lenka toto nepoznala. Jak cestovala, neměla moc šancí vybudovat si kvalitní partnerství.

Za nikým domů nespěchala. Nechápala tedy, proč někdo nemůže jen tak najednou zajít na víno. Brala si osobně, že někdo nechce přijít, když má zrovna nemocné dítě. Sama si to své nechala vzít, jelikož si neuměla představit, že ji omezí v jejím životě.

Nikam se za ty roky neposunula

Někteří kamarádi se ze společných schůzek s Lenkou začali vykrucovat. Když tu nebyla, přišli na srazy. S ní ale ne. Tvrdili, že se nikam moc neposunula a že nemají náladu řešit problémy puberťačky.

Pořád si žila ten bezstarostný život, neuměla se přizpůsobit druhým, takže byla trochu jako rozmazlené mimino. Nakonec jsem jí zbyla jen já.

Chtěla se vůbec změnit?

Já jsem ale měla svůj život, nemohla jsem a už jsem ani nechtěla žít jako na té střední škole, kdy jsme se leckdy hodně opíjely a balily kluky. Měla jsem svého muže.

Jednoho dne se Nina vrátila ze zahraničí s tím, že už tam nechce být a že si najde zaměstnání v Česku. Tehdy jsme byli i rádi, že konečně dostala rozum a dospěje. Jenže opět se spoléhala na mě. A to byl kámen úrazu.

Nechtěla jsem ji odmítat, ale rodina pro mě byla přednejší a ji bych kvůli Lence omezila.

Pomoc byla na nic

Neměla kde bydlet, a tak ji napadlo, že může bydlet u nás, když máme s mužem dům. To se mi nelíbilo. Ne snad že bych se bála, že by mi sváděla muže, ale přece jen by do rodiny zasáhla. Z odmítnutí moc nadšená nebyla, ale bavila se se mnou. Jenže to nebylo vše.

Jakékoli snahy o pomoc při hledání práce se setkaly s neúspěchem. Jedné práce se bála, že to nebude umět, další byla daleko. Takže kamarádi, kteří jí pak fandili, nad ní opět zlomili hůl. A zbyla jsem zase jen já.

Chtěla se stále vídat, ale já nemohla

Jak tu byla stále, chtěla se stále scházet a povídat si. Neměla jsem vždy čas, měla jsem rodinu. Začala žárlit. Nevím, jestli na mého muže a rodinu, nebo záviděla prostě mně, že mám to, po čem ona toužila.

Vyhlídku na spokojený život s nějakými jistotami a milujícího partnera hlavně. O děti jí nešlo. Sama byla zvyklá, že ji chlapi dřív obdivovali, ale časem se jejich pozornost soustředila na mladší dívky.

Já byla stejně stará jako ona, ale i já jsem toho chlapa měla. Uvědomila si, že jí ujel vlak.

Chtěla mít muže za každou cenu

Když se na mě upnula, zkoušela přese mě hledat muže. Nejprve se ptala, jestli manžel nemá kamaráda, že by bylo fajn si občas někam vyjít třeba ve čtyřech.

Tehdy mi kamarádi říkali, že jsem jí pomohla už dost a že to ani neocenila, tak ať si s manželem neuděláme zle u jeho přátel. Takže jsem jí řekla, že jí nikoho nedohodím. Z kamarádky se najednou stala nepřející potvora.

Nenávist se stupňovala

Vyčetla mi vše, hrála na city, jak jsem ji zklamala. Co jsem na to měla říct? Zmohla jsem se na to, že jsem přece nemohla čekat, že se jednou za čas vrátí domů a já budu vždy k dispozici na nahánění chlapů v barech. To se naštvala ještě víc.

Začala urážet mě i moji rodinu

Její agresivní výstupy se stupňovaly. Volala hlavně v noci. Zcela opilá mi vše vyčítala. Urážela mne i moji rodinu, že jsem kvůli nim domácí puťka. To jsem se naštvala a řekla jí, že už ji nechci vídat. Že jsme někde jinde. Odmlčela se.

Asi za tři měsíce přišla zpráva. V ní stálo, že se mi omlouvá a že už život nemá cenu. Zalarmovala jsem policii. Jeli do jejího bytu, tam však nebyla. Kontaktovali její matku, s níž Lenka dlouho nemluvila.

Dopadla špatně

Policie jezdila po jejích pochybných známostech, místech, která navštěvovala. Nic. Asi za pět hodin byl oznámen nález ženského těla pod skálou v jednom údolí za naším městem.

Byla to Lenka. Skončila život skokem ze skály. Samozřejmě nám to všem bylo hrozně líto. Měli jsme výčitky. Mohli jsme pomoci?

Poslední třídní sraz? V krematoriu…

Myslím, že já jsem udělala dost, i když to stejně bolí dodnes. Tehdy, na jejím pohřbu, jsme se naposledy sešli všichni. V jedné místnosti, kde vlastně byla i Lenka.

Celá ta událost nás ale nějak vzala, že jsme se už nikdy dohromady se všemi spolužáky pak už neviděli.

Mirka J. (66), Brno