Po rozvodu jsem se odstěhovala s dcerou do jiného města. Těšila jsem se na nový život. Jenže už po týdnu začala Lucinka vídat v bytě duchy.

Manžel mě opustil, když byly Lucince dva roky. Bylo to pro mě hodně těžké období, jak po citové, tak finanční stránce. Rok jsem bydlela u rodičů a navždy jim budu vděčná za jejich pomoc.

Když jsme se s bývalým manželem konečně finančně vyrovnali, koupila jsem byt před rekonstrukcí ve starém činžáku. Musela se v něm modernizovat koupelna s toaletou, udělat nové plovoucí podlahy, osekat omítka až na cihlu a znovu natáhnout štuk.

Nejhorší byl rozvod nového topení a instalace kotle. Abych ušetřila peníze, najímala jsem si na jednotlivé práce řemeslníky, sháněla materiál a co šlo, to jsem se snažila zvládnout sama. Rekonstrukci jsem chápala jako nový start.

Rozvod jsem brala jako životní prohru, ze které jsem se několik měsíců vzpamatovávala.

Útulný dětský pokojíček

S výběrem nábytku jsem nepospíchala. Spoustu kousků jsem si nechala vyrobit na míru. S Lucinkou jsem si hodně povídala a snažila se její dětský pokojíček zařídit podle jejích oblíbených pohádkových postav.

Lucince byly v té době tři roky a pár měsíců, takže pokoj zaplnily plyšáci, panenky a houpací koník. Celkově to na mě působilo něžně a moc se mi to líbilo. I dcerka byla pokojíčkem nadšená, když ho poprvé uviděla.

Neviditelní kamarádi

Bydlely jsme v bytě přesně čtyři dny, když za mnou Lucinka začala chodit v noci do postele. „Maminko, já nemůžu spát. Můžu být s tebou v postýlce?“ ptala se pokaždé. Přikládala jsem to změně prostředí a věřila, že až si dcerka zvykne, bude opět spát celou noc.

Jenže vše se ještě zhoršilo. Po týdnu jsem si všimla, že dcera si v pokojíčku neustále s někým povídá. Zeptala jsem se jí, proč se dívá ke stropu a co to povídá. „Maminko, u stropu je pán s paní. Smějí se na mě.

Jsou to kamarádi,“ odpověděla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. V tu chvíli jsem to přikládala jen její dětské fantazii. Jenomže uplynulo několik měsíců a dcera stále opakovala to samé, že v rohu místnosti se vznášejí dvě postavy – muž a žena.

Nemluví, jen hýbou hlavou. Dcera jim neustále něco povídala a divila se, že je nevidím. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Strávila jsem s dcerou v pokojíčku několik příštích nocí a nikoho jsem neviděla. Dcera byla v bytě jinak klidná a já na duchy nevěřím. Ale tyto tajemné záležitosti mi naháněly hrůzu.

Raději jsme se odstěhovaly

Dcera brala přízraky naprosto normálně, jako součást svého pokojíčku. Já se to nějakou dobu snažila vytěsnit a přikládala jsem to její dětské fantazii. I tak jsme se ale raději do roka odstěhovaly. A v novém bytě s námi už naštěstí nikdo další nežil.

Kristýna M. (57), České Budějovice