Do domu se nám nastěhovala paní Dokonalá. Byli jsme z ní všichni tak znechucení, že se muselo něco stát.

Nikdy jsem neměla problém se sousedy, v tom činžovním domě bydlím od svého dětství, byt jsem podědila po rodičích, a lidé, co tu s námi žili, byli vždycky skvělí.

Jako sousedé jsme drželi pospolu, občas jsme se scházeli na dvorku a také si přáli k novému roku nebo k narozeninám. Jenže čas člověk nezastaví.

Staří skvělí sousedi postupně umírali nebo končili v domovech důchodců, a do jejich bytů přicházeli jejich děti, nebo dokonce vnuci.

Jiná než teta

I přesto jsme měli dál štěstí, že to byli fajn lidé. Říkali jsme si, že je náš dům šťastný domov a jakou máme kliku, když jsme slyšeli, jak na tom jsou jinde − třeba i ve vedlejším vchodě.

Tam měli povedenou partičku potížistů, kteří holdovali veganství a józe a vadilo jim všechno, i radostný smích dítěte. Ve vchodu na straně druhé to bylo zase naopak, tam se zabydlela rodina našich snědších spoluobčanů, a ti dokázali slavit často a hodně.

Všichni nám záviděli tu pohodu, co jsme v našem vchodě měli. Jenže všechno jednou skončí. Toho krásného letního dne se do bytu po milé staré sousedce, která se o sebe už nedokázala postarat, nastěhovala její neteř. Vůbec v ničem se staré paní Alence nepodobala.

Hned na začátku nám dávala najevo, že jsme sto let za opicemi, nemoderní a nevzdělaní burani. Pustila se do rozsáhlé přestavby bytu, většinu věcí po tetě vyházela na skládku, včetně fotografií a předmětů, které mohly být památkou na její maminku.

Hluk a prach z jejího staveniště nás obtěžovaly od rána do večera i o víkendech. Silvie, jak se jmenovala, se hádala s řemeslníky každý den a nás zatahovala do její války s firmami, které se u ní střídaly.

Nejchytřejší

Dokonce nás obcházela s nějakou peticí. S jedním zedníkem se zhádala tak, že byl samý škrábanec, a po mém manželovi, který bohužel na její jekot zareagoval a přiběhl, pak chtěla, aby šel svědčit k soudu.

Byla nesnesitelná!Sotva bylo hotovo, začala zvát návštěvy. Dělala to jenom proto, aby se předváděla, jak má doma vše dokonalé. Nám pak vyprávěla, kdo významný k ní přišel – od primářů různých klinik až známého herce.

Když ji někdo na pozval k sobě, měla plnou pusu rad. Nic nebylo dobré, mohlo to být mnohem lepší, kdybychom dali na její rady…

Nápad mě osvítil

Nejvíc si zakládala na balkoně, Brzy se z něho stala málem botanická zahrada. A tady narazila. Měla jsem totiž kamarádku, která pracovala ve skutečné botanické zahradě, a navíc spolupracovala s redakcí jednoho prestižního časopisu.

Napadlo mě hned, že bude sousedka Silva vzteky bez sebe, když se mi podaří můj do té doby šedý balkon vyšperkovat tak, že se jeho foto zjeví v médiích. Někteří lidé na to prostě dají. Pracovala jsem na tom kousku mého bytu dva týdny a stal se zázrak.

Byla to opravdu velká krása! Když jsem vyšla v časopise pěkně barevně mezi těmi květy, mnohé byly jen zapůjčené, pozvala jsem Silvu na kávu. A časopis jí s úsměvem věnovala. Od té doby mě nezdraví.

Jana (63), Příbram