Všichni nás varovali, že v tom lese straší. My jsme tomu ale nevěřili a vydali se do těch míst na houby, kterých tam rostlo opravdu hodně.

Jsme s manželem nadšení houbaři. Zejména koncem léta cílíme svou dovolenou do míst, kde jsou houbařské ráje. Tentokráte jsme se vypravili do Lužických hor do penzionu, který nám doporučili známí.

Před naší cestou nám radili místa, kam se máme vydat. „Ale pozor!“ zvedli varovně prst. „Je tam černý les, do kterého si netroufají ani místní.

Pohybují se tam divní tvorové, když zajdete do místní hospody, dozvíte se takové věci, že vám bude naskakovat husí kůže!“ V duchu jsme se tomu s manželem smáli a už si mnuli ruce, že právě tam se vydáme. Když tam nechodí ani místní, bude tam hub jako máku.

Rozcuchaná a hubená

Hned druhý den ráno, když jsme se zabydleli, jsme vyrazili do černého lesa. A nelitovali jsme. Košík se nám plnil rychle. Sbírali jsme jen to nejlepší, hlavně hříbky. Když jsme měli košíky plné, najednou se rozhostilo kolem nás podivné ticho.

Pak se ozvalo praskaní větví nad hlavou a jako veverka šplhala ze stromu dolů jakási ženština. Rozcuchaná a hubená. Než jsme se nadáli, skočila manželovi na záda a zařvala:

„Jupííí, kozle!“ Manžel se dal do běhu navzdory své cukrovce a bolavým kolenům, marně jsem se ho snažila dostihnout. Když padl vyčerpáním, ženština se na mě otočila.

Dej výkupné!

Oči jí žhnuly červeně a zuby měla dva velké jako kly. „Dej výkupné!“ řekla mi. Třesoucí se rukou jsem odevzdala koš plný hub. Manžel musel své hříbky, které při běhu rozházel, posbírat do svého koše a ten odevzdat.

Divá žena spokojeně zaskřehotala a rozběhla se k houštinám. Vlekla jsem manžela jako postřeleného vojáka z lesa ven. Bez hub, bez košíků a bez svačiny, kterou jsme cestou ztratili.

Poté jsme vzali zavděk místy, která nám doporučili místní a známí. Něco jsme tam nasbírali, ale žádná sláva to nebyla. Do černého lesa jsme si ale už znovu netroufli.

Běta (69), Mělnicko